Ocean Park

No, tak jsem se po dlouhe dobe opet dostala k tomu, napsat neco sem, ale okolnosti se sebehly tak zajimave, ze to musim prasit (mmch prasit je zcela normalni a slusne thajske slovo, ktere se mimo jine vyskytuje v plnem zneni nazvu mesta Bangkoku) na thajske klavesnici, ktera nedisponuje ceskou diakritikou, nybrz znaky jako ทเดรำะไะพววยนำ nebo ะนระา ืน a taky หนำนำะใ. Jo a jeste by to chtelo neco k tematu, tj. k nadpisu. Zacatek zari je jako stvoreny pro nostalgii a navrat do detskych let, abychom si drze pripomneli onu krasnou skutecnost, ze nas nikdo nezene potehem 1.9. do vzdelavarny. Rozhodly jsme se s Nadjou a Maryse, trejnicemi z Nemecka a Kanady, ze se mrkneme do Ocean Parku. Nebudu podcenovat Vasi inteligenci a zdrzovat se detaily jako ze Ocean Park nejak souvisi s morem, prirodou, vzdelavanim a zabavou a vrhnu se na zazitky. Tech bylo pozehnane, a jestli mi po takove dobe skleroza dovoli, snad Vam je dostatecne presne vylicim. A co nevylicim presne, to vylicim barvite.

Tak tedy do parku, ktery lezi na jihu HK Islandu, jsme se dostaly behem neuveritelnych 20 minut shuttle busem a diky hongkongske predvidavosti a promakanosti ledasceho jsme si koupily vstupenky uz v centru mesta, abychom nemusely jejich nakup pojimat u vchodu do parku prilis frontalne. Mely jsme kliku, jelikoz v pondeli po nasem sobotnim vyletu zvedli docela podstatne ceny vstupneho, tak jsme se posleze mohly vysmivat tem, kteri onu osudnou sobotu zavahali, zaspali ci zapomneli, jelikoz v patek zachlastali. V samotnem parku jsme si stanovily priority, udelaly plan a vrhly se na implementaci. Vrhly je silne slovo, byly jsme po narocnem patku, totiz tydnu, nejake jete, tak jsme chodily jak matohy a snazily se nepadnout vedrem. Pro osvezeni jsme si s Nadjou koupily nanuka. Ona si dala lakave vypadajici cerveny, ja zeleny od Nestle. Tesily jsme se na uzasnou chut ovoce, jehoz nazvu jsme sice nerozumely (nase znalosti kantonstiny jsou stale omezene), ale tak jako co muze byt jineho v cervenem, resp. zelenem nanuku. S prvnim hryznutim jsme na to prisly. Muzou to byt fazole. Cervene ci zelene, kazdopadne hnusne. Po petiminutovem pretahovani se stoupajicim kufrem jsme se rozhodly vzdat boj a fazole stravily zbytek odpoledne tanim v kosi. Teplou frontu ve 30 a vice stupnich pri cekani na lanovku jsme tedy zdolavaly neosvezeny. Jo, lanovka v Ocean Parku, to je neco neuveritelneho. Spojuje dve casti parku, ktere deli veliky zalesneny kopec, a je z ni vyhled na more (vede podel nej nad utesy). Jizdu jsme stravily focenim, konverzaci s domorodkou, ktera se k nam prichomejtla a gratulacemi k tomu, ze jsme nepodlehly svodum kyvadloveho autobusu a vystaly frontu na nejparadnejsi lanovku, jakou jsme kdy videly. Strana parku, na kterou jsme vzapeti dojely, skytala krome pand (zivych, krasnych, velkych) mnozstvi detskych atrakci, ktere jsme zas tak nezraly, ale zrati je treba, proto jsme se hnedka po pandach (opakuji, zivych, krasnych, velkych) vydaly hledat jidlo. A v tom momente jsme zacaly sbirat pointy pro feedback managementu parku. Jidlo neslo sehnat. Pro tisice navstevniku parku jsou k dispozici na zminovane strane tipuju tak tri, ctyri malickate random stanky s hot dogy a peti ci sesti rybimi kulickami v kelimku (to jsou jako dve ruzna jidla). Na druhe strane parku to bylo o neco lepsi, byl tam aspon trpaslici mekac, ale porad teda nic moc. Obcas cinsky minibufet, ale vsechno prtaveee. A kolem poledne hlasili vyprodane veskere zasoby teplych psu a rybich kulicek. Jelikoz jsem sikulka, mela jsem s sebou nejake pecivo a vodu, pres prisny zakaz vnaseni a konzumace vlastniho jidla a piti v parku, takze jsem hlady neposla. Lec nepotesili me. Nazveme-li tohle obedem, tak po obede jsme se vydaly na Raging River, coz je jizda v napodobenine kmenu, ktera vede napodobeninou reky. Po tomto drasajicim zazitku nam stoupnul adrenalin, unava vymizela a my zacaly litat po parku a atrakcich jak zbesile. Behem predchoziho lineho dopoledne jsme stihly tak ctvrtinku toho, co ve zbytku dne povzbuzeny adrenalinem.

Kolem seste, hodinu pred zavirackou, se zacalo stmivat a vylidnovaly se ruzne drahy a kolotoce atd, takze jsme neskutecnym tempem krouzily nad oceanem v paradni horske draze s nekolika smyckami, uaaaa, padaly volnym padem z nekolika desitek metru, huuuugrc, tocily se na brutalnich kolotocich a nakonec jsme se rozhodly asi 5 minut pred zavrenim parku stihnout jeste nevinne vypadajici horskou drahu Mine train. Myslely jsme, ze uz nepojede, ale stihly jsme s jazykem na triku posledni jizdu. Muhehe, to jsme jeste netusily, ze posledni vlastne neni. Dokud byla fronta, byly i jizdy. A my to zjistily zhruba ve stejnem okamziku jako to, ze Mine train je zcela nejuzasnejsi atrakce celeho parku, pokud jde o takove ty poutove poblijony. Tak jsme si ho daly trikrat. Pak uz nam to prislo blbe, tak jsme prolezly po zaviracce naprosto prazdne expozice, kam jsme se behem dne pro ty davy nedostaly, a cele stastne opustily park, abychom chytly zcela jiste posledni jizdu shuttle busem zpet do centra.

Beach party

Plážový večírek, to zní ale blbě, co, proto jsem to nepoužila jako název článku. Řeč bude tedy o beach party. Konala se na ostrově Cheung Chau, nedaleko mého přechodně domovského Hong Kong Islandu. V sobotu odpoledne jsme se s bandou asi 22 lidí postupně sbírali a dostavovali na ostrov, který je oblíbený mezi místními obyvateli a nabízí velmi laciné pronájmy apartmánů na pláži, s možností pořádat na střeše grilovačky zvané rovněž bárbekjů :-). Samozřejmě že počasí se vyvedlo, v moři jsme se taky jakžtakž vykoupali a dokonce nařasili (hnědé algae jsou teda trochu humus a chytají se na chloupky po těle s takovou neestetickou intenzitou, že každý vypadá jako hormonální hybrid, ale aspoň víme, že voda nebyla zamořená chemií) a piva bylo taky dost...

Radostné juchání nás nepřešlo ani tehdy, kdy se šuškandou roznesla nezaručená zpráva, že ostrov je oblíbený mezi místními jako destinace sebevrahů, apartmány jsou levné, protože se tam čas od času najde sebevrahova mrtvola, a uhlí na grilování, které se tu nabízí na každém rohu, má taky zajímavý rozměr, jelikož si ho sebevrazi podpalují, aby se otrávili oxidem uhelnatým. Brrrr. Ale popojedem. Do dvou pater domku se nás při tuně dobré vůle naskládalo všech asi 22-24 (ono to přibývalo) účastníků, ačkoli kapacita činila 10 lůžek a pokoje rozhodně neoplývaly nadbytečnou plochou. Po dni stráveném na pláži a večeru nad pivem, grilovaným masem atd. jsme se postupně ukládali ke spánku. Měla jsem ty správné konexe, takže jsem se zařadila (doslova) po bok těch asi deseti až patnácti šťastlivců, kteří spali na posteli (aspoň částí těla).



Slováci mají Tatry a ne moře, přesto pojali beach party nocleh stylově:



Druhý den jsme v 11.45 zjistili, že do 12.00 se máme z domu vykýblovat, takže nastalo horečnaté vstávání, balení a opouštění budovy. Srotili jsme se venku a čekali na opozdilce, zatímco na nás majitel z okna házel čísi trenýrky, které našel při zběžné obhlídce stavu apartmánu po akci. Vydali jsme se na oběd do seafood restaurantu, kterých je na ostrově plno, a zjistili jsme, že spousta z nás nemá po proflámované noci na seafood ani pomyšlení, ledaže by moře rodilo suché rohlíky. Nicméně hlad měla většina a tak jsme se pustili do hledání vhodného lokálu. Personál jednotlivých restaurací se o naši početnou skupinu celkem přetahoval, taktizovali jsme a podařilo se nám ukecat báječný deal - za něco přes 400 HKD se nás najedlo 12 lidí, pití zdarma :-). Zkrátka pěkně strávený víkend, jo a pro rodiče a jiné slušné lidi dodávám, že jsem vypila pouze 1 plechovku piva (a jednu načala...ale víc fakt ne :))).

The Hike

Šli expati na výlet do údolí, do údolí, do údolí...Kdo byl skautíkem, jistě si dosadí správný nápěv a bude si se mnou notovat. Expati plánovali jít do údolí přes hory a doly a hory, ale nakonec z toho údolí sešlo a zůstalo u plahočení po kopcích. Naplnilo se do poslední kapky úsloví "zkratka byla sice delší, ale zato obtížnější", za jehož vytvoření vděčíme pravděpodobně JUDr. Staňkovi z Jablonce a za jeho vytrvalou propagaci pak jeho dcerám Míše a Kátě, které jej dávaly k dobru ve chvílích nejtěžších na nejednom výletě pořádaném jabloneckými skauty. Ale z Jablonce zpátky do Hong Kongu. Cílem našeho nedělního výletu bylo místo zvané Plover Cove, které si můžete celkem pohodlně vygooglit :-P. Chtěli jsme se tam dostat zkratkou, kterou vymyslel jeden Indoš, vedoucí výpravy a jediný člověk s mapou. Kromě Indoše se účastnily ještě dvě Švýcarky, jedna Američanka a já. Nevím, jak vy, ale já asi za soumraku obětuju stádo terénkoz Klubu českých turistů, protože na české turistické značení (i mimojablonecké) prostě nikde jinde nemají. Ani v high-tech Hong Kongu. Při odbočování na postranní cestu nám totiž dalo práci tu oficiálně "značenou" vůbec identifikovat. Když jsme pěšinu začínající ve vesnici konečně našli, zavedla nás mezi baráky - vpravo zeď, vlevo zeď, a před námi nesmírně štěkající pes. Pes, který štěká, pokouše, zejména když štěká jak magor o život. Takže jsme to otočili a radili se, co dál. Psovi přiběhl v ústrety jakýsi míšenec provokatér, který se obětoval pro nás turisty, okatě se nechal dohonit naším štěkajícím magorem a pak do sebe vztekle hryzali. Využili jsme situace a proběhli mezi domy. Po asi dvacetiminutovém hledání další cesty jsme zvolili směr vzhůru a dali se na pochod. Cesta byla zajímavá, vedla solidním pralesem, ve kterém stezku bujnou vegetací neprošlapalo ani stádo krav, co se kolem nás mrštně pohybovalo neviděno ve křoví. Krávy po sobě zanechávaly na cestě výmluvné stopy a občas zdvořile zabučely z hlubin lesa. Když přišlo ještě prudší stoupání, našli jsme pod svahem hromadu výmluvných stop, která nasvědčovala tomu, že krávy se na další stoupání vyloženě nezaměřily. A my šli dál. Bahnitá, asi tak 10, místy 20 a na vybraných úsecích až 30 cm široká cestička, ve které byly místy díry a loužičky, nebyla téměř vidět:






Semtam bylo křoví jen do pasu a někde dokonce jen po kolena, na takových místech jsme se zhusta fotili. Za obrázky vděčíme Švýcarce Andree, bez jejíhož laskavého svolení jsem si je stáhla a dala sem.





Po prvních dvaceti metrech klouzání z kopce při chůzi do kopce jsme měli všichni zabahněné a podrápané nohy, ve vlasech roští, vyčerpanou zásobu nadávek v rodném jazyce a v očích hrůzu z hadů a pavouků. Hady jsme naštěstí neviděli, ale pavouky o velikosti tak 10 cm se to kolem docela hemžilo, občas měl nějaký nataženou síť mezi stromy přes cestu a v jejím středu se příšerně pohupoval. Teda normálně pohupoval, ale mně to přišlo příšerný. A zapomněla jsem dodat, že bylo asi tak 35 stupňů ve stínu. Humáč. Největší švanda ale nastala, když jsme po hodině popolézání zjistili, že asi jdeme blbě a určitě nevíme, kde jsme. Mapa byla na houby, akorát kdesi dole za námi jsme tušili vesnici. Po mnoha poradách a nervydrásajících diskuzích jsme se rozhodli, že vracet se nebudeme a půjdeme randomly dál a budeme doufat. Po dalším prodírání a drásání a bahnění a klouzání a fuj a tak jsme došli na křižovatku s námi původně opovrhovanou oficiálně značenou cestou. Aby nás pobavily, daly místní autority na odbočku, ze které jsme právě přišli, tuto ceduli:



A největší legrace byla, když jsme ušli kousek cesty od křižovatky po značené cestě směrem k vesnici. Byli jsme na rozcestí, ze kterého jsme původně vyšli. Všichni jsme si gratulovali, jak jsme se dokázali dostat během tříhodinového pochodu asi 500 metrů od začátku trasy. Další výlet se plánuje :-).

Pabuk

Zastavil se v Hong Kongu 10. 8. odpoledne cestou z Taiwanu do Číny a cestou trochu řádil. Jmenoval se Pabuk a byl to tajfun. Na meteorologických serverech ho nazývají typhoon, tropical cyclone, tropical depression nebo tropical storm. This typhoon was delivered to us by...monsoon! A cyklóna je to teda k pohledání, tlak byl tak nízký, že mě málem švihlo a klopila jsem do sebe jedno kafe za třetím :-). Tajfunovu přítomnost jsme kromě indicie docházejícího kafe zaregistrovali poměrně průkazně, když se během několika minut venku takřka setmělo a padla taková mlha, až jsem se začala podezíravě rozhlížet, kde že Temže. Pro hravé čtenáře přikládám dvě fotografie výhledu z ofisu, zkuste si zadovádět při hře "Najdi pět rozdílů":



A pro ještě zvídavější tady mám mapu tajfunu a varování z Hong Kong Observatory, které údajně vydali poprvé po 2 letech a znamená okamžité uzavření všech veřejných budov, obchodů, zařízení, zkrátka "padla" všem a ajsekáři hurá na tajfun party na MC byt. Varování se nazývá stupeň 8 a následuje po stupni 3 :-). Ve skutečnosti je ale stupeň 8 tak závažný, že se za něj už nesmí vycházet ven. Budovy se tedy zavírají a lidi opouštějí pracoviště při mezistupni "pre-8", který se vyhlašuje zhruba 2 hodiny před očekávaným úderem tajfunu ("8"). Měli jsme kliku a tajfun to na poslední chvíli vzal smykem kolem Hong Kongu na volné moře. Žádný vichr, jen klasická letní bouřka. A ochladilo se nám na pětadvacet. Byli jsme se spolubydlícími večer všichni trochu zklamaní, když se pořád nic nedělo, a tak jsme si šli koupit zmrzlinu a posadit se na mořský břeh 300 metrů od našeho bytu, jestli se nám přece jen nepoštěstí vidět něco neobvyklého. Nic neobvyklého jsme neviděli, ale našli jsme hospodu. Tak jsme se aspoň rozhodli udělat něco neobvyklého a nešli jsme do ní.



PRE - NO. 8 SPECIAL ANNOUNCEMENT

THE HONG KONG OBSERVATORY ANNOUNCES THAT THE TROPICAL
CYCLONE WARNING SIGNAL NUMBER 8 IS EXPECTED TO BE ISSUED AT OR BEFORE 3:30 P.M. TODAY ( 10 AUGUST 2007 ). WINDS LOCALLY WILL STRENGTHEN FURTHER.

THE GOVERNMENT ADVISES MEMBERS OF THE PUBLIC WITH LONG OR DIFFICULT HOME JOURNEYS OR HAVING TO RETURN TO OUTLYING ISLANDS TO BEGIN THEIR JOURNEYS NOW. THE GOVERNMENT IS NOW MAKING ARRANGEMENTS TO RELEASE ITS EMPLOYEES ACCORDINGLY.

ANNOUNCEMENT BY THE EDUCATION BUREAU (EDB): THE EDB ANNOUNCES THAT CLASSES OF ALL SCHOOLS ARE SUSPENDED TODAY. SCHOOLS SHOULD IMPLEMENT CONTINGENCY MEASURES TO ENSURE THE SAFETY OF STUDENTS. THEY SHOULD ENSURE THAT CONDITIONS ARE SAFE BEFORE ALLOWING STUDENTS TO RETURN HOME.

Chci být skautík v Hong Kongu

Abych měla takovouhle klubovnu...

Jak to bylo se sprchou

Přišla jsem na to. Kotel začne fungovat, když vylezete z koupelny a spustíte větrák.

Abeceda: pokračování

Název je poměrně "self-explanatory", takže nezdržuju a píšu:

FF - Feminae filippinae
Jsou tu nejpočetnější menšinou, čítají asi 50 000 a už jsem je musela potkat snad všechny. Představují příliv méně kvalifikované, levné pracovní síly. Zhmotňují se v momentě, kdy byste je nejméně čekali - kde díra pro jednoho člověka, tam zčistajasna patnáct Filipínců. Nebo spíše Filipínek, protože se tu vyskytují snad výhradně ženské. Sem tam dítě. Vyznačují se kromě mezerového utěsňovacího efektu taky tím, že jsou nejlépe identifikovatelným asijským etnikem (pokud nepočítáte Japonce, který by před vás napochodoval v blbuvzdorně explicitním kimonu), a to jak opticky, tak i akusticky. Ještě jsem snad neviděla žádnou mlčet. Pobíhají čile v hejnech tak po dvanácti až patnácti, občas potkáte matku s pobíhající dcerou či dvěma. A svou přítomností obšťastňují lidi široko daleko - hýkají, kvíkají, chichotají se a lezou. Na nervy. Pokud potkáte - a nestává se to často - Filipínku samotnou, má u ucha telefon a hlasitě se s někým dohaduje s kadencí, z níž by se rozprostovlasatěla i dcera krále Nabuchodonozora (opakujte třikrát po sobě). Utěsňovací efekt si filipínské živly kompenzují o nedělích svátečním efektem vytěsňovacím - pořádají svérázné pikniky v centru města a vykmitnou tím ostatní populaci třeba z takového náměstí dřív než bys řekl Tichomoří. Nasáčkují se v počtu několika desítek až stovek na libovolné veřejné prostranství včetně vozovky (ano, už jsem je viděla sedět i na křižovatce) a vybalí proviant. Padesát tisíc piknikujících Filipínců blokovalo padesát tisíc čtverečních metrů hongkongských zastavěných ploch.

GG - Grácie garantovaná
Kosmetické firmy se vyznačují tím, že milionům lidí po celém světě, včetně mě, umožňují rozmazávání ropných produktů, živočišných tuků ze zvířat putujících do kafilerie a jiných delikátností po tváři i po těle s hřejivým pocitem, že jejich já za to stojí. Dále se vyznačují mindrákově orientovaným marketingem. V Asii, kde je většina populace vybavená tělem štíhlým jak lunt, vlasy silnými jak koňské žíně a pletí jako čerstvě sklizenou (OK, trošku karamelem obalenou) broskvičkou, mají těžké živobytí. Proto se rozhodly stavět právě na tom karamelu a pořádně ho místním osladit. Místní děvčata a mladé ženy trápí, že nemají pleť jako méně pigmentované "western girls" a dělají vše pro to, aby se proleptaly k éterické bledosti. Zatímco u nás je "ředitel vápenky" poněkud nevítaný odstín, takže naháníme UV paprsky a potíráme se samoopalovacími krémy (Au! Taky vás bije do oka ten dvojsmysl?), tady na dotyčnou šéfovskou pozici aspiruje kdekdo. Genderově je to samozřejmě fifty fifty, protože jak by vyzněly zdejší módní výkřiky bez přispění rýží živeného metrosexuála. Takže kdo chce být frikulín, ten se činí a šmidlá se bělicí emulzí, do sprchy nevleze bez bělicího sprchového gelu, hydratuje si tvář bělicím krémem a na tělo si aplikuje bělicí mléko. Kdo si hodlá udržet náskok, sází na koncentrovaná bělicí séra. Je-li mezi čtenáři přítomen lékař, pak mi doufám dá za pravdu, že nic zdravého to nebude. Mimochodem, nevím, jestli jste si toho všimli, ale docela často při psaní usekávám pointy a moje příspěvky končí méně úderně, než bych si sama přála. Pro příklad nebudeme chodit daleko.

HH - ne, Hani, nejsi to Ty - Haribo hadr
Za měsíc a fous, co jsem v Hong Kongu, jsem musela zlikvidovat asi tak půlku prasete, dvě krávy a kuřat tolik co ptačí chřipka. Maso se tu konzumuje ve velkém a nepříliš strukturovaně. Kam sekáček padne, tam padne, kdo by se s tím pitval, hůlkama se toho taky nezbavíte, tak si to sežvýkejte. Tudíž kromě čisté svaloviny do sebe naládujete ještě tolik kůže a pojivových tkání, že byste mohli chrlit gumové medvídky, Haribo hadr. Kollagen macht Hong Kong froh. Myslím, že to bude příčinou toho, proč mají místní tak krásné a pružné vlasy, nehty a jiné kožní deriváty (já tady namachrovaně generalizuju, ale napadají mě už jenom chlupy). Chlupy jsou kapitolka sama pro sebe, daří se jim zejména na bradavicích a mateřských znaménkách. Vyskytují se u žen i mužů se zhruba stejnou četností a dorůstají délky až pěti centimetrů. Když dorostou do požadované délky, tak občas zešediví, každopádně visí a zejména pak hyzdí.

II - Insufficient inspiration implies incapability of inventing an interesting input. Indeed.

Boat trip

Čím jsou Praze parníky, Vltava a jezy u Karlova mostu, tím jsou Hong Kongu jachty, Jihočínské moře a útesy na krajích zelených tropických ostrůvků (pro ty, co tápají po analogii s jezy, dodávám, že se na ně taky tak snadno chytají odpadky). To jsem ovšem nevěděla, dokud jsem se nestala účastnicí výletu na čiré moře (širé moc nebylo). Takový výlet spočívá v pronájmu lodi s dvoučlennou profi posádkou a v přetržitém paření - prokládá se totiž koupáním, ležením a pigmentováním. Naše plavba začala v přístavu nedaleko Jardíkovy a Petíkovy univerzity, kterou jsme po pár minutách plavby viděli jako na dlani a já konečně měla možnost vidět jejich campus z dálky jako celek. Monstrózní záležitost a estetika jako hrom. Ale zpět na naši loď. Sotva jsme odrazili od břehu, vyrazili jsme na průzkum toho, co na ní vlastně všechno je. Podpalubí nabízelo prozaické prostory jako koupelnu a šatnu, takže jsme se vrhli na příď, na záď a nakonec jsme objevili...jak to popsat...nadpalubí? :-)) Prostě druhé patro lodi. Otevřené, jen na zadní části zastíněné stříškou. To bylo teprve žrádlo. Na zábradlí v přední části jsme si samozřejmě všichni vyzkoušeli zařvat "I am the king of the world!!", ale protože nablízku nebyly žádné urvané dveře, hra na Titanic zůstala bez pointy. To nám ale náladu nezkazilo a sotva loď zakotvila v nejbližší možné malebné zátoce, začali jsme se vrhat do vody (i navzájem). Přičemž cizinci včetně mě měli na sobě plavky a domorodci kromě plavek ještě trička a kraťasy, zajímavé. Následovaly kratochvíle jako banana boat (nafukovací mrcha stylizovaná do banánu a opatřená držadly je tažená pomalu jedoucím motorovým člunem a lidi na mrše sedící se snaží nespadnout), oběd, výuka vodního lyžování a cachtání na ostrovní písečné pláži. Bohužel pro vás nebylo nikomu z přítomných zalehko (= bylo zatěžko) zmáčet si foťák, takže fotky máme pouze ze sušších aktivit typu chlastání :-)). Tak se kochejte...

Jména

Fenomén neoficiálních "západních" křestních jmen u Asijců jak poleno už dnes nikoho nepřekvapí, některé jeho projevy jsou ale tak roztomilé, že si nemůžu pomoct a podělím se s Vámi o některé perly. Káčko kdysi trefně poznamenal, že Asijci fakt netuší, která jména jsou cool a která debilní. Netuší to jmenovitě: Philomena Ng, Fritz Liu a Titus Chui. A mnozí další. Svou úderností mě zaujalo toto jméno: JP Ng. Ten pán se s tim prostě nedere, což je znát už z toho, že JP je zkrácenina jeho prvních dvou asijských jmen. Berte tyto příklady jako ochutnávku, já věřím v ještě lepší úlovky :-)).

Cocking fuckroach!

Já to tušila. Že to s těma kokroučema zakřiknu (přestala jsem jim říkat švábi, protože to je strašně hnusné slovo, kokrouč zní srandovněji). Vyskytují se v našem okolí sporadicky, jen tak ze slušnosti, aby se neřeklo, že nejsme v tropech. Čas od času se nějaký mihne v nočních hodinách po ulici, čas od času narazím během dne na zbloudilé křidélko či jiný pozůstatek po rozšlápnutém smolaři. Pochvalovala jsem si, jak se našemu bytu pěkně chytře vyhýbají. Sotva jsem si ale přečetla na Pájině blogu historky o deseticentimetrových exemplářích, začalo se to nějak hemžit. Nejdřív mě Francois upozornil na to, že v nepoužívané kuchyni na druhém patře má sídlo kokroučí rodinka. A pak jsem si dnes večer čistila zuby a pro větší odvaz jsem vyšla ven z koupelny - frr, něco se mihlo směrem od kuchyně k Phoebiným pantoflím (nechává si je za otevřenými dveřmi do pokoje). Cocking fuckroach to byl. Pantoflím se sice vyhnul, ale dveře našel neomylně a už si to hasil dovnitř k chudince Phoebe. Chvíli jsem váhala, jestli ji mám budit, ale pak jsem si řekla, že člověk, u něhož se mísí čínské, malajské a singapurské kulturní a genetické vlivy, bude mít k chamradi kokroučího ražení trochu rutinnější postoj než my v české kotlině - spíš doufám, že ho ráno nezašlápne a nenabídne mi ho k snídani :-). Každopádně zítra běžím do drogerky pro sprej, třikrát stříknu pro výstrahu do vzduchu a na tom, kdo nebude dbát mého varování, spáchám krutou kokroučocidu. Amen.

Kulturní šoky

Správný ajsekář neodjede do zahraničí bez PPT prezentace o své domovině, bez národní vlajky a národního nápoje. Správný ajsekář taky neodjede bez důkladné přípravy na kulturní šok. A správný ajsekář si taky nenechá jen tak něco diktovat, takže jsem se na všechno z toho suverénně vybodla. Teorii kulturního šoku jsem pro sebe shrnula větou "bude to prostě jiný", její aplikaci pak souvětím "tak kuš a užívej si to, dokud si tě tu nechají". Jako bonus jsem si přidala otřepané "expect unexpected" a "enjoy the unexpected". V praxi se mi to báječně osvědčilo. Nicméně po třech a půl týdne mi to nedalo a začala jsem studovat materiály, které jinak používáme na přípravu praktikantů před výjezdem, abych zjistila, jestli jsem na tom psychicky na tom správném dně a jestli jsem třeba nezapomněla být z něčeho šokovaná. No samozřejmě že ano, měla bych vykazovat o něco víc psychických symptomů. Uklidnilo mě, že vykazuju aspoň některé symptomy fyzické (zvýšená potřeba jídla a spánku). A začala jsem se analyzovat. Akomodaci praktikuju v míře omezené, což je fajn, adaptaci se pilně věnuju od začátku, což je taky fajn, na asimilaci tu budu příliš krátce. Jíst hůlkami je rutina, čunčit kolem talíře (aspoň v okruhu 20 cm, ale radši víc) už taky, nemluvím o prostorové orientaci v městském provozu (jezdí se tu vlevo). Jinak k dopravě - místní byli už první týden mého pobytu šokovaní, když jsem měla odněkud přijet sama na ofis a nejenže jsem se neztratila, ale zvládla jsem cestu sama bez toho, aby mě někdo navigoval po telefonu. Natož když jim řeknu, že vím kde je sever a že Mainland of China je na pevnině za New Territories. Mají mě za génia :-)). Kantonštinu se učím, kudy chodím, momentálně pracuju na zvládnutí výslovnosti slova "gau" natolik, abych dokázala s dostatečnou přesností odlišit významy "devět", "pes" a "něco tak sprostýho, že mi to ani nepřeložili". Na konec každého druhého anglického slova přidávám po vzoru místních "ar" (čti jako naše "á"), na konci určitých slov se ovšem může objevit i "lah" ("lá"). Větu "are you sure?" čtu "á jů šů-á?", už to umím zakňourat skoro tak naléhavě jako Beatrice. Namísto "oukej" pak říkám "oukchejlá", na což je zase přebornice JacSo. Do telefonu jsem se naučila říkat tázavě "wai", tedy něco jako "uají?". Místo "yes" používám už zcela bezmyšlenkovitě "yes-ar", tzn. "jesá". Mluvim tedy jako idiot, jím jako čuně a chodim vlevo. Těšíte se na mě?

P.S.: Shánim matroš o reintegraci.

Abeceda

Abych dodala příspěvkům společného jmenovatele (jsou poněkud nahodilé - ej, jaký to český výraz pro "random"), rozhodla jsem se je uspořádat podle abecedy a nazvat souslovími snad důvtipnými, ale to posuďte radši sami.

AA - Absolute addict
Ceny jsou v Hong Kongu zhruba na stejné úrovni jako u nás (nominálně :-)). Jako správný budgetista vyhledávám výhodné nabídky a slevy a tak někdy vláčím domů množství plechovek Campbellovy zeleninové polévky, osm mangových jogurtů (na kterých jsem beztak závislá), rodinné balení rozinkových sušenek a dva pakly papírových kapesníků (co kdyby mě přepadla klýma - rýma z klimatizace). Mezi mé závislosti se řadí kromě těch zatracených rozinkových sušenek taky cokoli s mangovou příchutí (frčí tu asi jako u nás jahoda), ovesné housky, švýcarské Alpen Müsli (Cyrus: "What´s elpn? What´s m... eh, m..., eh... mesli?"), nově se u mě rodí závislost na mléčné čokoládě Lindt, která stojí jen 11 dolarů, což je 50% ceny všech ostatních čokolád a já ji mám přitom zdaleka nejradši (muhehe, na mně ty tržby netrhnete) a taky na knedlíčcích z rýžové mouky plněných vepřovým masem a zelím. Ty mám tendenci si naštelovat do lajny a sešňupnout. Ale dělat to nebudu, protože jsou moc horký.

BB - bestiální bezpečnost
Abych se dostala na WC (resp. z WC zpátky do kanceláře, když si to přečtete v opačném sledu), musím vyjít z kanceláře klasickými dveřmi, vzít si klíč na recepci, projít dveřmi s elektronickým kódem, projít jedněmi protipožárními dveřmi, projít druhými protipožárními dveřmi, odemknout dveře u WC a zavřít za sebou petličku. Safety first. A díky bohu za pevné svěrače.

CC - cajzl civí
Na JCI/AIESEC office zavítal největší hlavoun všech hlavounů sdružujících potenciální mladé hlavouny - prezident mafie zvané JCI. Pro ajsekáře: něco jako PAI. Pro neajsekáře: něco jako tajemník OSN :-). Naše ajsekářská prezidentka Beatrice pojala jeho návštěvu velmi prestižně a napsala nám již dva dny předem, ať si nezapomeneme sundat džíny a vzít na sebe něco jako "business casual". Vzpomněla jsem si na to v onen den v tramvaji těsně před výstupem u ofisu. Na sobě džíny, sandály a tričko střihu letního, zejména v oblasti průdušek. Co teď? Ztratit hodinu cestou pro oblečení a zpátky? Zmizet, až prezoš zavítá na ofis, pod záminkou, že jsem zbloudilá turistka a s ajsekáři nemám nic společného, jen jsem si tu u nich rozložila svačinu, comp a papíry? Nakonec jsem se rozhodla čelit situaci drsně a prostě ji nějak přežít. Celý den se do práce sjížděli vystrojení ajsekáři a já si připadala jako čím dál větší sklerotik, čím dál větší ignorant, čím dál větší anarchista...a pak se objevila prezoška Beatrice. Dorazila na office v rockerském tričku, džínové minisukni a pantoflích. V momentě, kdy vkročila a uviděla řádně oděnou většinu, zařvala cosi jako tu anglickou nadávku na S a vzápětí si začala rvát vlasy (čímž své rockerské vzezření umocnila), nicméně na jakékoli převlékání bylo pozdě. Obě jsme prezentovaly inovativní pojetí stylu "business casual" se vší hrdostí a napochodovaly před pana prezidenta v letních modýlcích. Pózovaly jsme s úsměvem na fotkách vedle kravaťáků, třásly si s prezošem pravicí a vypadaly svorně jako trubky :-). Nicméně pan prezident, zjevně spokojen s elánem a pracovitostí hongkongské mládeže a s obsahem mého výstřihu, jehož skenování věnoval asi 30% času návštěvy, přislíbil i nadále plnou podporu AIESECu Hong Kong a neopomněl dodat, jak si cení přítomnosti mezinárodních prvků v našem pracovním kolektivu (úsměv mým směrem). Přítomný Kanaďan vypnul při této poznámce hrdě hruď, já se raději jen zazubila. Mládí vpřed.

DD - deník dí:
"With Hong Kong's excellent transportation facilities and the PRD's high productivity, together we can develop into a logistics hub to link the Mainland with the world."

EE - echt eklhaft (to ee by možná stačilo samo o sobě)
Sprcha - zdánlivě neškodné a krotké zařízení, na které si člověk zvykne už odmala a nečiní mu pražádné potíže se v ní ráchat, cachtat, klouzat nebo mýt. Ale to bych nebyla v Hong Kongu, aby v tom nevězel nějaký háček. Už při prvním sprchování na MC bytě se mi zdálo divné, po chvíli dokonce prudce nepříjemné, že ať kroutím pákou na kteroukoli světovou stranu včetně "do zdi", nemění se teplota vody. Což by nebyl takový problém, kdyby ze sprchy neproudila voda co se týče teploty ne sice úplně ledová, ale tak neférově, slibně skoro-vlažná. Mýt se v ní je ovšem odporné. Tak jsem se asi týden sprchovala se zaťatými zuby, za nimiž se hromadily tím pádem nevyřčené nadávky. Ve volných chvílích jsem tajně studovala plynový ohřívač vody, který ukazoval neustále maximální výkon. Hm, tady na té straně je všechno v pořádku, to teda nevim nevim...že by došel plyn v zásobníku? Nebo nějaká porucha? Těžko říct. Ale ostatní si nestěžují...chudák ohřívač tady jede na plné pecky a já jsem prostě jenom rozmazlená a neumím si vážit vlažné vody. Tak. S tímto vysvětlením jsem se spokojila další týden a něco. Včera jsem vlezla do sprchy těsně po Phoebe a málem jsem omdlela. Ze sprchy tekla teplá, slovy teplá, opakuji luxusně teplá voda...ovšem za pár sekund odtekla a já zůstala stát jak opařená (kéž by). Vrhla jsem rychlý pohled na ohřívač vody - nastavení se nezměnilo. Opět jsem začala šaltovat pákou, vůbec žádný výsledek. Nadávky už si začínaly drát cestu skrz zaťaté zuby. Po marném boji jsem se potupně osprchovala ve vlažné vodě. Napadaly mě přitom věci jako - OK, Phoebe je z Asie, nejspíš tady mají nějaký grif na to, jak rozhicovat ohřívač. Nebo že by byla díky čínským předkům geneticky předurčena k tomu, aby jí tekla z kohoutku teplá? Blbost na blbost. Ale já fakt nevim. Doteď nevim a netušim. Vedu zápas s vlastní hrdostí. Ale možná se přece jenom někoho zeptám.

Turistické aktivity

HKTB alias Hong Kong Tourism Board organizuje zcela zdarma kurzy a kulturní aktivity, kterými si podmaňuje zahraniční turisty. Tento týden jsem absolvovala Feng Shuei Course a Architecture Walk.

Nevím, co kdo z vás tuší o Feng Shuei (též Feng Shui), ale představy, které vám nutí lifestylové časopisy, hoďte honem rychle za hlavu. A začněte třeba tím, že to přestanete vyslovovat jako "feng šui" a začnete to správně nazývat "fung soj". Je to pseudověda, založená na víře v proudění energi Chi a na čínském horoskopu. Každý rok byste si tedy měli, a bacha na to, podle aktuálního rozložení létajících hvězd do různých světových stran uspořádat elementy, tzn. kromě zanesení bytu spoustou věcí tvořených z jednotlivých elementů stěhovat nábytek a probourávat novou díru pro dveře tak, abyste si nebrzdili Chi, vy evropští ignoranti :-))). Pro lenochy a příznivce konzervativních přístupů k uspořádání bytu je tu možnost neutralizovat špatné proudění hromaděním a správnou alokací dalších elementálních krámů. Zajímavé bylo i vedení kurzu - připadala jsem si jak na sezení Alcoholic Anonymous. "Ahoj, jmenuju se Petra a přijela jsem do Hong Kongu na tři měsíce." - "Prosím, zatleskejte Petře, to nás opravdu obohatilo." Šmrnc tomu dodávala početná skupina amerických turistů. Z nich jedna skupina byli rádobyintelektuálové středního věku, kteří vedli s lektorkou konverzaci tohoto typu:

Amík intoš: "Jestliže tato pravidla platí pouze pro rozložení neživých objektů v prostoru, můžeme je aplikovat i na cestování lidí do různých světových stran?".
Lektorka: "No, víte, tato pravidla platí pouze pro neživé objekty".
Amík intoš (dělá si poznámky): "Och, to je mi novina!"

Druhá skupina amíků, nebo spíše amic (samic) kolem dvacítky, se vyznačovala silným jižanským přízvukem a vyslovovala zejména samohlásky a jejich shluky (Oh, yeah, oooh). Získaly si mě v momentě, kdy lektorka vysvětlovala, že kolem dokola kružnice je to celkem 360 stupňů - ale to přece všichni víte, že...na to amice: "Oh, not really, yeah...how´s that possible?".

Posledním pozoruhodným elementem byla potom britská novinářka, která píše pro jakési noviny a internetový magazín článek o Hong Kongu. Projevovala se velmi kultivovaně a činila si poznámky. Co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že se při psaní poznámek celkem často rozhlížela po účastnících kurzu a psala si i tehdy, když nikdo zrovna nemluvil.

Tuto novinářku jsme potkali i na Architecture Walk. Sraz byl ve speciální galerii, která dokumentuje dosavadní stavební ruch v HK a představuje koncepce dalšího rozvoje. K vidění byly různé počítačové simulace, virtuální lety nad Hong Kongem ovládané joystickem, hry na developery (malý urbanizátůrku, naděje našeho zítřka, navrhni si městečko, narvi tam hodně obytných budov a elektráren a pak si to za odměnu revitalizuj...). Po chvíli se nás ujal a ven na procházku nás vyvedl mladý architekt, jehož specializací byly zcela jistě pozemní stavby, ne tak ovšem angličtina. Procházka byla totiž super a zajímavá, ovšem prokládaná hláškami "This is an old city pigeon" - "What, pigeon?" "Yes, pigeon, pigeon, pigeon, I say PIGEON!" - "Oh, you mean PRISON!". Roztomilá byla i jeho výslovnost slova "mrakodrap" - zatímco dopoledne mu říkal hudebně "Sky-rapper", odpoledne přitvrdil a změnil to na brutální "Sky-raper". Víc slov myslím není třeba, budou fotky :-)).

Spíše ajsekářská vsuvka

Omlouvám se všeobecné čtenářské obci za spíše ajsekářskou vsuvku - ale musím se podělit o to, jak funguje místní AIESEC. Čtení to bude poučné a moralizující, jak je u mě zvykem. Tak se pěkně usaďte, začínáme...

MC office se nedávno přestěhoval z luxusní čtvrti Wan Chai do méně luxusní čtvrti Sheung Wan. Nyní sídlíme v zasedací místnosti JCI - Junior Chamber International, což je mezinárodní studentská organizace, která má neskutečný prachy a připadá mi velice mafiózní. Je to partner jednoho z místních LCček a proto s nimi byla celkem snadná dohoda. Mezi specifika tohoto hnízdečka patří: 6 stolů naskládaných čely k sobě, takže je vytvořena jedna velikánská plocha, okolo které všichni sedíme se svými notebooky. Jediné technické vybavení je telefon, klimatizace a prodlužovačka. Budova zavírá v 6 večer, takže přesčasy se opravdu nekonají, a když, tak na bytě. Jistě vás napadá, co třeba tisk, faxování a jiné běžné kancelářské činnosti. To se děje takto: soubor, který si chcete vytisknout, si uložíte na flashku. Vyjdete ze zasedačky, najdete slečnu recepční a požádáte ji, aby vám něco vytiskla. Slečna se přihlásí na počítač, který je na chodbě, vy si otevřete požadovaný soubor a zadáte tisk - slečna pak naťuká kód a vesele si tisknete. Na závěr od vás slečna inkasuje 30 centů za každou stránku. Mafiáni mají prostě drsné praktiky. S kopírováním atd. je to velmi podobné, bystrý čtenář jistě postřehne onen zásadní rozdíl - není potřeba USBčko. Co se týče archivace materiálů, neviděla jsem zatím jediný papír - při představě, že si oficiální dokumenty MC skladuje u prezošky doma, mě přepadá respekt k jejím rodičům a k velikosti jejich bytu. Stejně tak neexistuje žádný společný disk - každý si smaží na svém NB a po skončení termu v lepším případě posharuje aspoň nějaké procento se svým nástupcem. Knowledge management je tu na baterky obecně...A perlička pro všechny, kdo mají nějaké výhrady vůči českému CRMku. Zdejší CRM funguje systémem Google Spreadsheet, navíc asi tak měsíc. Informace, které se v něm dají najít, jsou jméno firmy, adresa, mail a telefon. Sofistikovaný systém 3 barev vám potom napoví, která z firem má jaký status, škoda jen, že nikdo neví, co která barva znamená a co který status vlastně obnáší. Největší srandu jsem zažila při selekci logistických firem, kdy jsem do své tabulky napsala jednu firmu a vzápětí se ozval místní "MCVP cosi mezi X a ER", který tu se mnou má oficiálně spolupracovat (probíhá to tak, že si sedá na office vedle mě, málokdy sám něco dělá, neustále mě šmíruje při práci s NB a po večerech se mi pak snaží masírovat šíji, pokud zůstaneme v jedné místnosti sami - ve všech případech rychle zdrhám). Vychýlil se z obvyklé pozice vismo přes mé rameno do vyčítavě vzpřímeného sedu s tím, že na tuhle firmu minulý týden volal a má s ní dohodnutý meeting. To je materiál, to je materiál...říkají si obě strany.

Abych sem psala taky nějaká pozitiva, musím se zmínit o nádherách naší budovy na Connaught Road West. Pěkný malý mrakodrápek nazvaný Seaview Commercial Building. A je to tu opravdu velmi seaview, velmi commercial a celkem dost building. Budova je vzálená doslova pár metrů od moře a výhled je snem každého studenta Dopravní fakulty ČVUT. Napravo od nás je budova Macao Ferry Terminal, což vám napovídá, že nám takřka pod okny projíždí řada lodí. Kousek dál je v plné kráse kus přístavu (HK je jeden velký přístav roztahaný všude možně). Provoz lodí všech typů a velikostí je naprosto random, člověk jen čeká, až obrovitý trajekt nabere motorový člun, až nákladní loď vrazí do trajektu a na to všechno spadne helikoptéra či dvě. Heliport je totiž další vychytávka, kterou máme v záběru. Vrtulníky se tu vrtulí jedna radost. Hned nalevo od heliportu je otevřené depo nebo spíš asi parkoviště pro autobusy městské dopravy, které je obchváceno dvouproudou komunikací - na jednom pruhu to sviští, na druhém pruhu je parkoviště pro taxíky. Těsně pod okny máme zastávku tramvaje i autobusu, všemi spoji dojedeme na byt do Kennedy Town. A nad vším tím tepotem to hustě dopravně léce směrem k HK International Airport. V pozadí všeho zelené zalesněné hory a v popředí modré moře.

Kulturní specifika

Před odjezdem jsem usilovně pátrala po zážitcích našinců, snažila se připravit na nejhorší a očekávat nečekané, co se týče komunikace s lidmi, systému dopravy, jídla, standardu bydlení a podobně. Během prvních dní se žádný extrém v tomto smyslu nekonal . Na první pohled se věci tváří jako důvěrně známé, aby v případě, kdy se ocitnete v nouzi, vám daly za uši. Třeba takové domovní dveře. Dvacetkrát jsem jimi prošla, bez vlastních klíčů, vždy doprovázená někým, kdo mi mohl odemknout. Ničeho podezřelého jsem si nevšimla. V momentě, kdy jsem se nuceně osamostatnila v pohybu po městě, ještě bez vlastních klíčů, došla k domu a pátrala po domovním zvonku, jsem zjistila, že tam není. Prostě tu nevedou domovní zvonky. Následovala série telefonátů spolubydlícím: "Jsi doma? Ne? A nevíš, kdo by mohl být doma? A nevíš o někom, kdo by mohl znát někoho, kdo ví, kdo by mohl být doma?"....

Poučena tímto zážitkem jsem začala být obezřetná...ale ne dostatečně. V momentě, kdy jsem hodila do umyvadla prádlo k přeprání a těsně před nalitím pracího prostředku mi začalo něco připadat divné. Ano, ten špunt. Vypadá jako nerezový vytahovací špunt, je na stejném místě jako by měl být nerezový vytahovací špunt, dokonce je i zahumusený jako nerezový vytahovací špunt, on to je nerezový špunt - ale ne vytahovací. Ba velmi pevně ukotvený ve své pozici tak, aby dělal půlcentimetrovou mezeru pro odtok vody. Páčka nikde, hrubé násilé není produktivní. Kde špunt není, ani právník nepere.

Čínské hůlky. Ne že by mě nenapadlo, že by se tu mohly používat :-)), na to mé IQ ještě stačí. Záhadou mi však je, proč při tomto zažitém způsobu stolování nedošlo k přizpůsobení fyzikálních vlastností pokrmů tak, aby se těmi hůlkami daly slušně jíst. Přestavte si několik důkladných kusů flákoty s rýží. Co se rýže týče, tu jsem se hůlkami naučila jíst i ve stavu sypkém, tam by problém nebyl. S flákotou je to horší. Civilizace, která dala lidstvu hedvábí, střelný prach a kompas, nepřišla na to, že maso je praktické si nakrájet. Místní to řeší buď tak, že maso uchopí mezi hůlky a ožužlávají, nabodnou na jednu či obě hůlky a ožužlávají, případně ho drží v ruce a ožužlávají. Povolen je švindl se lžičkou, kterou znáte i z jakéhokoli našeho "Číňana". Lžička je buďto porcelánová, tedy vyrobená z velmi silného materiálu, což činí její hrany tupými a maso po zásahu tímto nástrojem vypadá spíš jako kdyby ho strávník naklepal než nakrájel, docela často se vyskytuje i lžička umělohmotná, která se po vyvinutí většího tlaku na hranu ohýbá jak skokanova tyč. Takže následuje disciplína vzteklý hod lžičkou do dálky a sprinty v ožužlávání, aby člověk dohnal náskok místních (kudlu na vás!).

O odhalování dalších specifik vás budu průběžně informovat. Odcházím skypovat se Subashem, abych zmírnila následky kulturního šoku prostřednictvím kontaktu s rodnou hroudou (uberu tomuto sdělení na švihu těžkopádným vysvětlením souvislostí - řada Indů byla či je v ČR jako doma, včetně zmíněného Subashe, který tam též pobyl. Řada je velmi dlouhá, proto ten pocit kulturní blízkosti).

Net Net Net

Hurá, konečně se mi podařilo zprovoznit internet na vlastním počítači. Začíná tím nová éra, z poznámkového blogu se nyní stává systém blůžku instantního. Nebylo by to moje ego, aby si cestu do sítí nezkomplikovalo...po několika dnech pracného stíhání místních ajtíků a mohutného nestíhání pracovních úkolů se mi podařilo zlanařit Nelsona, který si zrovna šel koupit myš, aby mě doprovodil na pouti k HW pro mou toužebně očekávanou fifinku do místního IT svatostánku. Ten se skládá z mnoha a mnoha obchodů narvaných na jedno místo - věc v HK celkem běžná, konkurenti většinou sídlí blízko sebe a vznikají tak i celé ulice obchodů s naprosto identickým zbožím a povětšinou i stejnými cenami, a já se otřásám v základech, jelikož poprvé vidím naživo kapitolu 5 z Macákové (Rovnováha na dokonale konkurenčním trhu). Přemohla jsem touhu namísto podpisu účtenky vykroužit křivku mezních nákladů a vesele si to štrádovala s USB adaptérem na MC office. Moje radost netrvala dlouho. Po vložení instalačního disku se mě počítač drze zeptal, jestli fakt hodlám riskovat fatální chybu, zhroucení systému Windows a možná i celého Microsoftu, případně třetí světovou válku. Osud lidstva mám vzít do svých rukou kliknutím na jedno z tlačítek: Pokračovat, nebo Zrušit. Nápověda padesát na padesát mi nestačila, rozhodla jsem se tedy zeptat přítomného publika. Nevědělo si rady, kontaktovala jsem tedy přítele Jardu Skybu na chatu a čile konzultovala. Kde se vzal, tu se přiřítil Vin, místní ajtík. Viděl můj zoufalý výraz, proto se rozhodl mě potěšit pohledem přes rameno na displej mého NB a větou "What a funny language, ha?". Výhrůžka psaná v češtině, ani ta nonverbální v mých očích ho samozřejmě nevzrušovala, a to dokonce ani tehdy, když jsem mu přeložila první dvě děsuplná slova - víc jsem nestihla, milý Vin si jen tak nonšalantně kliknul. Samozřejmě tak spustil instalaci softwaru, že. Po několikasekundovém nutkání prohodit škůdce oknem do přístavu a intenzivní autosugesci ("je to nízko, je to nízko...") jsem se pustila desky stolu a povolila stisk čelistí. Comp fungoval. Radovala jsem se z přeživšího systému i z ušetřeného ajtíkova života. A díky wifi se z toho můžete radovat také vy.

Lingvistický kroužek

Byl by hřích nevyužít národnostní a kulturní různorodosti a nenaučit se alespoň základní fráze v několika cizích jazycích. Pilně na tom pracujeme. Z čínských (kantonských) znaků umím zatím "východ" (ve smyslu odněkud, nikoli světové strany), "lidé" a "velký". Poznám (ale nenakreslím) znak rýže. Dokážu vyslovit nezbytná slovíčka jako "ahoj", "ledový čaj", "kuře" a "tramvaj". Dneska jsem se dokonce naučila počítat do deseti a na oplátku začala místní kanToníky učit počítat česky. Lekce měla velmi zajímavý průběh, krátce po jejím zahájení už jsme byli ohnutí v pase a kuckali smíchy. Kouzlo okamžiku je nepřenosné, ale podělím se s vámi o základní hlášky. Při předčítání čísel „...sedm, osm,...“ se Cyrus hlasitě ozval: „that´s SELDOM, AWESOME!!!“ Slovy "Oh, you´re soooo EIGHT" (čtenáři, máte deset sekund, abyste si to přebrali), jsme dali najevo své uznání a pokračovali, inspirováni pionýrským mnemotechnikem, ve vytváření pomůcek. Finální verze je: jedna - Etna, dvě - Do ya?, tři - Tree, čtyři - Strategy (čteno velmi rychle jako "stretidži" to tak opravdu zní), pět - pet, šest - chest, sedm - seldom, osm - awesome, devět - da vet, deset - that´s it! Tak to bychom měli.

Kowloon

Zatímco prvních 5 dní pobytu jsem strávila v severní oblasti Hong Kongu zvané New Territories, nyní se nacházím, ztrácím, bydlím a pracuji v jižní části na Hong Kong Island. Abych to zprůměrovala, vydala jsem se spolu s Nadyou, Pui a Star Ferry na průzkum poloostrova Kowloon, konkrétně na jeho jižní část zvanou Tsim Sha Tsui. Tož pěkné to tam mají. Během chvilky, co jsme tam strávily, jsme viděly krásný park mj. s plaveckým bazénem a rekreačním sportovištěm, Stars Avenue s otisky rukou místních filmových hvězd a parádní vyhlídku přes Victoria Harbour na mrakodrapy. Počkaly jsme, až do toho praští osmá hodina večerní, a zhlédly světelnou show "Symphony of lights". PPP (pěkně, páni, pěkně! :-)). Po skončení show se ke mně přimotal domorodec středního věku a zeptal se mě, zda nevím, kde je "támhletím směrem" čínská restaurace. I nevěděla jsem, jak jinak, což mu samozřejmě hrálo do karet a jal se mě vyptávat, odkud jsem, co tu dělám, jak se mi tu líbí a vůbec dělal všechno pro to, aby se skamarádil. Náš rozhovor skončil tím, že mi předal svou firemní vizitku (hmmm, že bych tam podepsala nějakou praxi? :-))), potřásl mi pravicí a řekl, že přesně támhle za tím rohem je báječná čínská restaurace, do které má zrovna namířeno :-))). Není nad to, když je někdo transparentní, nebo dokonce úplně průhlednej :-)).

MC flat

MC flat (byt pro lidi z vedení AIESEC Hong Kong) leží na Hong Kong Island ve čtvrti Kennedy Town, v ulici Kwan Yick a hrdě se vzpíná do výšky pátého a šestého patra. Ano, má dvě patra decentně propojená dírou ve stropě velikosti poloviny středního lavoru a z větší části zaplněné uzoučkým točitým schodištěm, které podle mého soudu musel navrhnout sadistický japonský architekt Harakiri Masaker s přispěním své asistentky Pohubye Dolu Kiš Kiš.

Kromě tohoto hypotetického kulturního vlivu se tu mísí tyto národnosti: česká (já), ukrajinská (Nadya), čínská - Hong Kong (Cyrus), malajská (Ren Chang), singapurská (Phoebe), thajská (Pui), kolumbijská (Diana - čti Diana), kanadská (Diana - čti Dajána), nizozemská (Frank) a na cestě už jsou Francouz a Němec. Zajímavé je, že většinu osazenstva tvoří členové MC ze zahraničí a ajsekářští praktikanti. Domácí MC členové bydlí povětšinou u rodičů. Ne že by se jim nechtělo stěhovat, ale podléhají přísné rodičovské přikazovací pravomoci - v důsledku to znamená, že místo dojíždění na MC office ze společného bytu (20 min) musí jezdit z domova přes půl Hong Kongu (2 hodiny jedna cesta).

Dodatek k národnostem - zajímavý je jev, který bych označila jako Caucasian syndrome - jakmile se na ulici spatří dva "evropsky" vyhlížející jedinci, rozjíždí se oční kontakt na plné pecky (Jééé, taky jsi cizinec!), následuje kontrola stupně domestikace (Co nosíš za oblečení? Jsi turista s batohem, nebo expat s aktovkou? Jak jsi tu dlouho, soudě podle opálení?...) a případně navazuje další oční kontakt vyjadřující kolegialitu (Jojo, taky ti to tu dává zabrat, co?). Tento syndrom se potom v rozvinuté formě projevuje na masových společenských akcích (konference), kde si dva Evropani 5 sekund po vzájemném představení padnou do náruče a během 5 minut od začátku konverzace zažívají tak hluboké kulturní souznění, že mají pocit, jako by se znali odjakživa.

Poznámkový blog

Jelikož ve vyspělém Hong Kongu považují jiné než bezdrátové připojení za přežitek hodný bičování koaxiálním kabelem, je pro mě velmi náročné dostat se na internet a aktualizovat blog. Proto jsem začala pracovat systémem poznámkového blogu, který mi umožňuje offline napsat *.txt a v nestřežených chvílích ho pokoutně uploadovat :-). Výhodou tohoto systému je, že opticky vykazuji nesmírné pracovní nasazení - pořád něco zuřivě klepu do compu a tvářím se, že mě to fakt baví.

Jídlo

Kdo neochutnal, nepochopí. Z jídla jsem naprosto vedle, je šííííleně dobré a hlavně neuvěřitelně pestré. Ještě jsem nejedla jedno jídlo víckrát (mám na mysli jeden druh, nikoli exemplář). Zatím mi chutnalo skoro všechno včetně chobotniček a jim podobných stvůr i nestvůr, jedinou výjimkou byly ovšem chicken feet - kuřecí nožičky. Nadya se u společné večeře stále nemohla rozhoupat, jestli se do nich pustí nebo ne, tak jsem ji se slovy "If you can do it, then I can do it!" povzbudila k nadlidskému výkonu a sledovala ji, jak do nich s odporem hryže. Věrna slibu jsem se do nich zahryzla také, ale po jediném dokonaném soustu jsem doznala, že na to psychicky nemám, a stejně jako ona jsem s pocitem "o nic nepřicházim" vzdala boj a složila hůlky. Pro lepší představu: chicken feet je bílé, studené gumové cosi. Vypadá to, jako byste sundali kuřeti holínky. Třesoucí se dutá ošklivá hmota ve tvaru původních pařátů, jejíž chuť bych přirovnala k jetým gumovým medvídkům se šmrncem nakládané cibule. Horší než tohle už snad může být jen sražená prasečí krev a roztodivná střeva na sto způsobů - zatím si představu obojího schovávám jako noční můru na bezesné noci. A přeju si dobrou chuť.

Chobotnice a SIMka

Dneškem se mohu začít počítat mezi téměř plnohodnotné...eh, říkejme jim Hongkonžani :-). Slůvko "téměř" znamená "nefandi si, nemáš lůzerko wifinu". Jinak jsem si ovšem významně zvedla status zakoupením místní SIMkarty a Octopus Card, což je čipová karta, bez níž nelze dát zejména po ránu ani ránu. Na kartě si její nositel hýčká kredit, který mu umožňuje jediným pípnutím zaplatit jízdné v hromadné dopravě, zboží v sítích obchodů Circle K a 7-Eleven a patrně ještě mnohem víc (jen o tom zatim nevim). Jako návštěvník mám základní verzi karty "Visitor", ale už jsem z ní nadšená a kudy chodím, tudy octopusím.

Opět první...tentokrát den konference

Please have a look at the following video to get the point:

Dozvíte se, okolo čeho se točí interní vtípky mezi facilitátory konference (mezi něž se řadím i já). Gesto "the POINT" se tu totiž stává legendou. Abych prodloužila tuto multimediální chvilku, přidám ještě zmínku o dalším videu - písni z animovaného seriálu o prasátku McDull, kterou mě tu naučili a nutili ji zazpívat s ostatními facilitátory do chvíle, než ji k obecnému pobavení použila dřív jiná skupinka ajsekářů a já se tak vyhnula svému podílu na páchání jednoho z největších hudebních terorů všech dob :-)). Píseň dohledám a hodím sem. Abych zůstala u hudby, tančí se tu mimo jiné ajsekářské tanečky na čínský popík nejhrubšího zrna...za všechny uvedu aspoň píseň "It´s time to disco!", která mi málem urvala hlavu :-). Pokusím se sehnat nějaké video i s tanečkem, fakt nářez, YMCA hadr hadr hadr!!! Na čínském popíku mě nejvíc baví, že používají klasické pozadí tuc tuc a do toho přitrubují tou flétnou, kterou zná našinec z meditační hudby. Výsledek geniální.

Pokud někdy budete v Hong Kongu a v kontaktu s ajsekáři, určitě si nechte předvést LC rollcally (to jsou takové většinou notně recesistické scénky, pokřiky nebo tanečky, kterými jednak dávají jednotlivé ajsekářské entity na vědomí svou existenci a přítomnost - původní význam slova je vlastně "prezenčka", jednak slouží k pobavení ve chvílích únavy delegátů na konferencích nebo jako výplňový program v krizových okamžicích). Neviděla jsem snad nikdy nikoho dělat rollcall s větším nasazením, než tyhle místní ajsekáře (kromě Jirky při Jakki Jakki).

Další věcí, která mě naprosto uchvacuje, je smysl pro detail. Z ekonomických důvodů se v místní jídelně servíruje napodobenina krabí tyčinky, vyrobená z rybího masa. Aby byl efekt kraba dokonalý, je v každé tyčince instalovaná věrná umělohmotná napodobenina krabího klepítka jemně vystínovaná několika druhy růžové, aby se konzument necítil ošizen o zážitek z pojídání skutečného kraba. Na takový kraviny je tu prostě užije.

Kulturním šokem bych za svůj zdejší pobyt nazvala snad jedinou věc - večerní party na konferenci. Pro větší odvaz bylo zvoleno téma převleku - školní uniformy, věc typická pro zdejší základní a střední školství. Představte si (než dodám fotky) drobné asijské slečny s dětskými rysy, které ve 20 letech vypadají na 15, v uniformě potom na 12 let. Pedofila legální to ráj :-))). Každopádně party mi vyrazila dech - pro srovnání:

- 5 minut po začátku party, Česká republika: nikde ani noha, OC dolaďuje přípravu a zapojuje repráky, hodinu se čeká, než někdo dorazí.
- 5 minut po začátku party, Hong Kong: delegáti se těší na dárečky slíbené za včasný příchod, během chvilky jsou tu všichni a začínají se způsobně a organizovaně bavit.

-2 hodiny po začátku party, ČR: všichni mají v sobě minimálně tři čtyři pivka, někteří jsou už na mraky, na parketě se provozuje dirty dancing a případné topalky se pomalu rozbíhají.
- 2 hodiny po začátku party, HK: delegáti skotačící v uniformách mají za sebou decentně odvedené ajsekářské tanečky spartakiádního stylu, pro již zmíněný větší odvaz si v souvislosti s tématem party (střední škola) zaskákali přes švihadlo a zahráli twister, následně pak i obdobu topalek: "boat race" s dvojdeckami mléka (jako fakt nekecám, pili mléééékooooo) a protože čas vymezený pro party vypršel, připravují se na poslední session dne - "Connection time". Tiše se usazují v party roomu (místnost označená cedulí "zákaz jídla, pití a kouření", kterou po celou dobu s výjimkou mléka respektovali) a věnují se opět práci.

Spolu s dalšími 3 Evropankami jsme neunesly tíhu situace a šly se projít ven na vzduch. Při návratu do party roomu nás předběhli 4 policisté, pátý byl už na místě. Jedna z organizátorek si totiž vymkla koleno. Policisté si nesou průhledné pouzdro s nápisem "deka" v angličtině. Vysílačkami povolávají posily. Začínají se ptát svědků a fotografovat zraněnou, jak sedí na zemi. Zoomují koleno. Přijíždí šestý policista. Policisté důkladně prošetřují situaci asi půl hodiny. Prošetřují, neošetřují. Následně naloží hubenou slečnu na nosítka, která vybrali po volbě asi ze 3 postupně donesených modelů, a odnášejí ji po krk zabalenou v dece (venku je v noci totiž jen 28 stupňů). Drsný. Nechci vidět, kdyby si to koleno rozbila a tekla jí krev...

Pro pořádek ještě dodávám, že při psaní těchto řádků jsem naprosto střízlivá, nic jsem nehulila a jet lag už mě taky netrápí. Fantasmagorie tu má asi trvalé bydliště...

První pracovní den

Sakra, pořád je to sušárna bez obrázků, ale slavnostně se zavazuju, že to napravím, jakmile se dostanu k nějakým slušným (myšleno pěkným!) fotkám anebo mimo campus a koupím si vlastní foťák.

První pracovní den jsem strávila s nálepkou "the jet lag individual" a dělala jsem svému jménu čest. Na druhou stranu pracovní tempo rozhodně není nijak zběsilé, pracuje se extenzivní metodou "pracujme dlouho do noci, ať vypadáme drsně" a efektivita se dostavuje buď příležitostně, nebo vůbec. Zato randomita se neupejpá a je tu v kuse. Dokonce jsme si i zavedli randomness ranking a s jedním bodem za random aktivitu jsem na krásném čtvrtém místě a dělám vlasti dobré jméno. Vede Ukrajina, v těsném závěsu za ní Malajsie. Pájo, drž svému reprezentantu palce, ať to ještě dotáhne :-).

Věc, která mě nepřestává fascinovat, je energetická náročnost pobytu v jakékoli místnosti. Klimatizace jede na plné obrátky, lidi nádavkem k teplu prchajícímu ze svého organismu zvyšují svůj energetický výdej klepáním kosy a spotřebovávají spoustu elektřiny na vaření teplých nápojů, aby se v té klendře trošku zahřáli. Venku je při vší té srandě pětatřicet nad nulou. Whatever.

První dojmy

Přeskočím obligátní zmínky o výstupu z letadla a neuvěřitelném vedru a začnu imigračním procesem. Spíš bych ho nazvala procesem imilegračním - spočívá v předložení pasu, palubního lístku a zvláštní "imigrační kartičky", která ponechává poměrně neobvyklou volnost a prostor pro kreativu při vyplňování - žádné zbytečné specifikace, "prostě tam něco napište, my vás sem stejně pustíme, protože vám nechcem dělat problémy, a stejně, teď lístek nezkontrolujeme a dodatečně už vůbec ne, kdo by vás pak po tom Hong Kongu honil, a tady máte od nás bonbón" - ano, na pasové kontrole opravdu rozdávají ovocné bonbónky. Citrón a pomeranč.

Zavazadlo mi přijelo v momentě, kdy jsem se přiblížila k pásu, prostě skvělé načasování, akorát jsem za ním chvilku vlála a oběhla dvě tři zatáčky, než jsem ho z pásu složila dolů. Následovalo setkání se dvěma místními děvčaty, které měly v ruce cedulku AIESEC - PETRA. Po dlouhatánské a divoce pojaté okružní jízdě Hong Kongem autobusem, jehož trasu mé průvodkyně ověřovaly průběžně pohledem z okénka busu na jízdní řády na zastávkách, jsme přestoupily na minibus. Neuvěřitelná věc. Ačkoli patří pod veřejnou dopravu, provozují ho soukromí řidiči ve svých vozech a podle toho to taky vypadá. Náš řidič měl kolem sebe v přední straně kabiny doslova orlí hnízdo. Oddělen zábradlím spočíval na sedadle u dveří, vnořený pod úroveň zbytku "své" přední části vozu, která byla pokrytá nařezanými koberci, krabicemi s pitím, papíry, naprosto random blbostmi...Na šňůrkách mezi zábradlím a stěnou minibusu se sušily dva ručníky a u čelního skla, po vzoru všech profesionálních řidičů vozících u nás medvídky a panenky, se skvěl absolutně stylový talisman - umělohmotná žertovná rybička Fugu. Jak asijskopacifické! Minibus nás dovezl na první a zatím jediné místo, které jsem v HK viděla - campus HKUST alias Jardovu a Petíkovu univerzitu. Nemám slov, je to naprosto bezchybné místo...a budu tady do neděle.

Cesta

Konečně jsem tady, v místě určení, ale dřív než se rozepíšu o tom, jaké to tu je, vylíčím vám pár zážitků z cesty do Londýna (busem) a z Londýna do Hong Kongu (ano, uhodli jste, letadlem).

Nuže, tak nejprve ten bus. Obsazení, stejně jako jeho konstrukce, bylo celkem solidní: čerství maturanti alias sběrači jahod, britští turisté zmazaní po proflámovaném víkendu, romští emigranti (ano, jsou to ti, kteří zapustili kořínek během exodu koncem 90. let) a jedna ajsekářka. Zatímco maturanti se chovali velmi decentně, jak se na inteligenci patří, a během cesty se skoro neprojevili, o britských turistech atd. platí spíš to, že se projevili :-). A já jako správná ajsekářka si samozřejmě ze všech zážitků vzala ponaučení. Svůj learning z kontaktu se dvěma výše níže jmenovanými skupinami bych shrnula asi takto:

Bývalí spoluobčané: jejich silnou stránkou je advanced networking. Nastoupí jich do busu 20, vzájemně se neznají, a ještě před odjezdem si stihnou potykat, vylíčit rodinnou historii, vzájemně checknout počet a stav (včetně technického) dětí, přeorganizovat zbytek osazenstva autobusu tak, aby mohli sedět pohromadě a ve druhé fázi do toho všeho zapojí ještě agilní britské turisty.

Britští turisté: stále si uchovávají sklony k expanzi. (Pro Jirku Kolenu: jedná se o zjištění empirické, podložené dvěma na sobě nezávislými experimenty. N = 2). První britský zkoumaný vzorek, oběť jednoho z romských procesů optimalizace komunikační sítě (česky: přesadili ho o dvě řady dopředu, ani nemrknul), se záhy po dosednutí začal nepozorovaně rozpínat. Sklápěl si sedačku, zmetek, takovým způsobem, centimetr po centimetru, že jsem asi po hodině zjistila, že mám kolena pod bradou a něco mě tlačí na žebrech :-). Odolával slovním kontaktům i slovním útokům, tvářil se, že spí, kopat do něj nebylo jak (chyběl prostor pro nápřah). Inu, někdo by řekl imperialista, já říkám magor. Pro pořádek dodávám, že ten druhý, kontrolní vzorek jsem zachytila v busu z Victoria Coach do Gatwicku.

K dalším zajímavým momentům bych zařadila historku s brýlemi, která vynikne zvláště v kontextu s grilovací rutinou již zmiňovaného Jirky Koleny (to je bonusový vtípek pro ty, kdo byli na grilovačce 27.6., ale pro ostatní dodávám, že se tam jednalo o šroubovák). Poté, co jsem si na benzínce ve Francii vyndala z očí čočky, aby se moje rohovky měly fajn, jsem si v buse za jízdy sáhla do pouzdra na brýle (bez nich nebo bez čoček nic nevidim) a bystrým pohmatem zjistila, že se mi vykloktal šroubek u nožičky brýlí. To naštve, no. Dostala jsem impulzivní záchvat racionality a řekla si, že není nutné tam šroubek rvát za jízdy, že bych ho určitě někam odcvrnkla a ztratila - a že si teda brýle spravím, až řidič někde zastaví. Opravdu, asi za 3 hodiny další zastávka, tak jsem pěkně počkala, až lidi vystoupí, aby mi nikdo nedrknul, a jala jsem se spravovat. První pokus, šroubek nedrží. Druhý pokus, šroubek nedrží, ale co, zkusíme to potřetí...a řidič se rozhodl, že popojede asi o metr a zabrzdí. Brýle mi při psaní těchto řádků visí na levém uchu.

A teď to letadlo. Na letišti v Gatwicku mi před "gate 35" v plné šíři došlo, do čeho se to vlastně pouštím. (Čínská) hlava na (čínský) hlavě. Adaptace šla ale rychle, po 5 minutách už mi to přišlo normální a teď sebou trhnu, když vidím na ulici Evropana. Samotná cesta letadlem ekonomickou třídou (právnickou nemají) s Oasishongkong byla po stránce servisu naprosto luxusní - mám dokonce ten dojem, že záclony mezi business a economy class jsou u téhle aerolinky jenom proto, aby lidi z business neviděli dozadu a nechtěli vrátit cenový rozdíl :-).

Tak, už mi padá hlava na stranu a s ní bohužel i ty nestabilní brýle, takže pro dnešek končím a doufám, že pořídím nějakou slušnou optiku - i fotografickou - a bude tu něco k vidění.

Expectation setting :-))

Abych postupovala pěkně strukturovaně, uděláme si na úvod malý expectation setting, tzn. imperativně vám vyjasním očekávání od mého blogu :-)). Jak už nadpis příspěvku napovídá, nevyhnu se při psaní anglické a ajsekářské hantýrce. Tohle upozornění je určeno zejména neajsekářské veřejnosti, která doufám pochopí, že např. pojem "randomista" je terminus technicus a ne ohavný cizácký patvar :-)). Líbí nebo nelíbí, tímto už mám alibi.

Agent bloguje :-))