Poznámkový blog

Jelikož ve vyspělém Hong Kongu považují jiné než bezdrátové připojení za přežitek hodný bičování koaxiálním kabelem, je pro mě velmi náročné dostat se na internet a aktualizovat blog. Proto jsem začala pracovat systémem poznámkového blogu, který mi umožňuje offline napsat *.txt a v nestřežených chvílích ho pokoutně uploadovat :-). Výhodou tohoto systému je, že opticky vykazuji nesmírné pracovní nasazení - pořád něco zuřivě klepu do compu a tvářím se, že mě to fakt baví.

Jídlo

Kdo neochutnal, nepochopí. Z jídla jsem naprosto vedle, je šííííleně dobré a hlavně neuvěřitelně pestré. Ještě jsem nejedla jedno jídlo víckrát (mám na mysli jeden druh, nikoli exemplář). Zatím mi chutnalo skoro všechno včetně chobotniček a jim podobných stvůr i nestvůr, jedinou výjimkou byly ovšem chicken feet - kuřecí nožičky. Nadya se u společné večeře stále nemohla rozhoupat, jestli se do nich pustí nebo ne, tak jsem ji se slovy "If you can do it, then I can do it!" povzbudila k nadlidskému výkonu a sledovala ji, jak do nich s odporem hryže. Věrna slibu jsem se do nich zahryzla také, ale po jediném dokonaném soustu jsem doznala, že na to psychicky nemám, a stejně jako ona jsem s pocitem "o nic nepřicházim" vzdala boj a složila hůlky. Pro lepší představu: chicken feet je bílé, studené gumové cosi. Vypadá to, jako byste sundali kuřeti holínky. Třesoucí se dutá ošklivá hmota ve tvaru původních pařátů, jejíž chuť bych přirovnala k jetým gumovým medvídkům se šmrncem nakládané cibule. Horší než tohle už snad může být jen sražená prasečí krev a roztodivná střeva na sto způsobů - zatím si představu obojího schovávám jako noční můru na bezesné noci. A přeju si dobrou chuť.

Chobotnice a SIMka

Dneškem se mohu začít počítat mezi téměř plnohodnotné...eh, říkejme jim Hongkonžani :-). Slůvko "téměř" znamená "nefandi si, nemáš lůzerko wifinu". Jinak jsem si ovšem významně zvedla status zakoupením místní SIMkarty a Octopus Card, což je čipová karta, bez níž nelze dát zejména po ránu ani ránu. Na kartě si její nositel hýčká kredit, který mu umožňuje jediným pípnutím zaplatit jízdné v hromadné dopravě, zboží v sítích obchodů Circle K a 7-Eleven a patrně ještě mnohem víc (jen o tom zatim nevim). Jako návštěvník mám základní verzi karty "Visitor", ale už jsem z ní nadšená a kudy chodím, tudy octopusím.

Opět první...tentokrát den konference

Please have a look at the following video to get the point:

Dozvíte se, okolo čeho se točí interní vtípky mezi facilitátory konference (mezi něž se řadím i já). Gesto "the POINT" se tu totiž stává legendou. Abych prodloužila tuto multimediální chvilku, přidám ještě zmínku o dalším videu - písni z animovaného seriálu o prasátku McDull, kterou mě tu naučili a nutili ji zazpívat s ostatními facilitátory do chvíle, než ji k obecnému pobavení použila dřív jiná skupinka ajsekářů a já se tak vyhnula svému podílu na páchání jednoho z největších hudebních terorů všech dob :-)). Píseň dohledám a hodím sem. Abych zůstala u hudby, tančí se tu mimo jiné ajsekářské tanečky na čínský popík nejhrubšího zrna...za všechny uvedu aspoň píseň "It´s time to disco!", která mi málem urvala hlavu :-). Pokusím se sehnat nějaké video i s tanečkem, fakt nářez, YMCA hadr hadr hadr!!! Na čínském popíku mě nejvíc baví, že používají klasické pozadí tuc tuc a do toho přitrubují tou flétnou, kterou zná našinec z meditační hudby. Výsledek geniální.

Pokud někdy budete v Hong Kongu a v kontaktu s ajsekáři, určitě si nechte předvést LC rollcally (to jsou takové většinou notně recesistické scénky, pokřiky nebo tanečky, kterými jednak dávají jednotlivé ajsekářské entity na vědomí svou existenci a přítomnost - původní význam slova je vlastně "prezenčka", jednak slouží k pobavení ve chvílích únavy delegátů na konferencích nebo jako výplňový program v krizových okamžicích). Neviděla jsem snad nikdy nikoho dělat rollcall s větším nasazením, než tyhle místní ajsekáře (kromě Jirky při Jakki Jakki).

Další věcí, která mě naprosto uchvacuje, je smysl pro detail. Z ekonomických důvodů se v místní jídelně servíruje napodobenina krabí tyčinky, vyrobená z rybího masa. Aby byl efekt kraba dokonalý, je v každé tyčince instalovaná věrná umělohmotná napodobenina krabího klepítka jemně vystínovaná několika druhy růžové, aby se konzument necítil ošizen o zážitek z pojídání skutečného kraba. Na takový kraviny je tu prostě užije.

Kulturním šokem bych za svůj zdejší pobyt nazvala snad jedinou věc - večerní party na konferenci. Pro větší odvaz bylo zvoleno téma převleku - školní uniformy, věc typická pro zdejší základní a střední školství. Představte si (než dodám fotky) drobné asijské slečny s dětskými rysy, které ve 20 letech vypadají na 15, v uniformě potom na 12 let. Pedofila legální to ráj :-))). Každopádně party mi vyrazila dech - pro srovnání:

- 5 minut po začátku party, Česká republika: nikde ani noha, OC dolaďuje přípravu a zapojuje repráky, hodinu se čeká, než někdo dorazí.
- 5 minut po začátku party, Hong Kong: delegáti se těší na dárečky slíbené za včasný příchod, během chvilky jsou tu všichni a začínají se způsobně a organizovaně bavit.

-2 hodiny po začátku party, ČR: všichni mají v sobě minimálně tři čtyři pivka, někteří jsou už na mraky, na parketě se provozuje dirty dancing a případné topalky se pomalu rozbíhají.
- 2 hodiny po začátku party, HK: delegáti skotačící v uniformách mají za sebou decentně odvedené ajsekářské tanečky spartakiádního stylu, pro již zmíněný větší odvaz si v souvislosti s tématem party (střední škola) zaskákali přes švihadlo a zahráli twister, následně pak i obdobu topalek: "boat race" s dvojdeckami mléka (jako fakt nekecám, pili mléééékooooo) a protože čas vymezený pro party vypršel, připravují se na poslední session dne - "Connection time". Tiše se usazují v party roomu (místnost označená cedulí "zákaz jídla, pití a kouření", kterou po celou dobu s výjimkou mléka respektovali) a věnují se opět práci.

Spolu s dalšími 3 Evropankami jsme neunesly tíhu situace a šly se projít ven na vzduch. Při návratu do party roomu nás předběhli 4 policisté, pátý byl už na místě. Jedna z organizátorek si totiž vymkla koleno. Policisté si nesou průhledné pouzdro s nápisem "deka" v angličtině. Vysílačkami povolávají posily. Začínají se ptát svědků a fotografovat zraněnou, jak sedí na zemi. Zoomují koleno. Přijíždí šestý policista. Policisté důkladně prošetřují situaci asi půl hodiny. Prošetřují, neošetřují. Následně naloží hubenou slečnu na nosítka, která vybrali po volbě asi ze 3 postupně donesených modelů, a odnášejí ji po krk zabalenou v dece (venku je v noci totiž jen 28 stupňů). Drsný. Nechci vidět, kdyby si to koleno rozbila a tekla jí krev...

Pro pořádek ještě dodávám, že při psaní těchto řádků jsem naprosto střízlivá, nic jsem nehulila a jet lag už mě taky netrápí. Fantasmagorie tu má asi trvalé bydliště...

První pracovní den

Sakra, pořád je to sušárna bez obrázků, ale slavnostně se zavazuju, že to napravím, jakmile se dostanu k nějakým slušným (myšleno pěkným!) fotkám anebo mimo campus a koupím si vlastní foťák.

První pracovní den jsem strávila s nálepkou "the jet lag individual" a dělala jsem svému jménu čest. Na druhou stranu pracovní tempo rozhodně není nijak zběsilé, pracuje se extenzivní metodou "pracujme dlouho do noci, ať vypadáme drsně" a efektivita se dostavuje buď příležitostně, nebo vůbec. Zato randomita se neupejpá a je tu v kuse. Dokonce jsme si i zavedli randomness ranking a s jedním bodem za random aktivitu jsem na krásném čtvrtém místě a dělám vlasti dobré jméno. Vede Ukrajina, v těsném závěsu za ní Malajsie. Pájo, drž svému reprezentantu palce, ať to ještě dotáhne :-).

Věc, která mě nepřestává fascinovat, je energetická náročnost pobytu v jakékoli místnosti. Klimatizace jede na plné obrátky, lidi nádavkem k teplu prchajícímu ze svého organismu zvyšují svůj energetický výdej klepáním kosy a spotřebovávají spoustu elektřiny na vaření teplých nápojů, aby se v té klendře trošku zahřáli. Venku je při vší té srandě pětatřicet nad nulou. Whatever.

První dojmy

Přeskočím obligátní zmínky o výstupu z letadla a neuvěřitelném vedru a začnu imigračním procesem. Spíš bych ho nazvala procesem imilegračním - spočívá v předložení pasu, palubního lístku a zvláštní "imigrační kartičky", která ponechává poměrně neobvyklou volnost a prostor pro kreativu při vyplňování - žádné zbytečné specifikace, "prostě tam něco napište, my vás sem stejně pustíme, protože vám nechcem dělat problémy, a stejně, teď lístek nezkontrolujeme a dodatečně už vůbec ne, kdo by vás pak po tom Hong Kongu honil, a tady máte od nás bonbón" - ano, na pasové kontrole opravdu rozdávají ovocné bonbónky. Citrón a pomeranč.

Zavazadlo mi přijelo v momentě, kdy jsem se přiblížila k pásu, prostě skvělé načasování, akorát jsem za ním chvilku vlála a oběhla dvě tři zatáčky, než jsem ho z pásu složila dolů. Následovalo setkání se dvěma místními děvčaty, které měly v ruce cedulku AIESEC - PETRA. Po dlouhatánské a divoce pojaté okružní jízdě Hong Kongem autobusem, jehož trasu mé průvodkyně ověřovaly průběžně pohledem z okénka busu na jízdní řády na zastávkách, jsme přestoupily na minibus. Neuvěřitelná věc. Ačkoli patří pod veřejnou dopravu, provozují ho soukromí řidiči ve svých vozech a podle toho to taky vypadá. Náš řidič měl kolem sebe v přední straně kabiny doslova orlí hnízdo. Oddělen zábradlím spočíval na sedadle u dveří, vnořený pod úroveň zbytku "své" přední části vozu, která byla pokrytá nařezanými koberci, krabicemi s pitím, papíry, naprosto random blbostmi...Na šňůrkách mezi zábradlím a stěnou minibusu se sušily dva ručníky a u čelního skla, po vzoru všech profesionálních řidičů vozících u nás medvídky a panenky, se skvěl absolutně stylový talisman - umělohmotná žertovná rybička Fugu. Jak asijskopacifické! Minibus nás dovezl na první a zatím jediné místo, které jsem v HK viděla - campus HKUST alias Jardovu a Petíkovu univerzitu. Nemám slov, je to naprosto bezchybné místo...a budu tady do neděle.

Cesta

Konečně jsem tady, v místě určení, ale dřív než se rozepíšu o tom, jaké to tu je, vylíčím vám pár zážitků z cesty do Londýna (busem) a z Londýna do Hong Kongu (ano, uhodli jste, letadlem).

Nuže, tak nejprve ten bus. Obsazení, stejně jako jeho konstrukce, bylo celkem solidní: čerství maturanti alias sběrači jahod, britští turisté zmazaní po proflámovaném víkendu, romští emigranti (ano, jsou to ti, kteří zapustili kořínek během exodu koncem 90. let) a jedna ajsekářka. Zatímco maturanti se chovali velmi decentně, jak se na inteligenci patří, a během cesty se skoro neprojevili, o britských turistech atd. platí spíš to, že se projevili :-). A já jako správná ajsekářka si samozřejmě ze všech zážitků vzala ponaučení. Svůj learning z kontaktu se dvěma výše níže jmenovanými skupinami bych shrnula asi takto:

Bývalí spoluobčané: jejich silnou stránkou je advanced networking. Nastoupí jich do busu 20, vzájemně se neznají, a ještě před odjezdem si stihnou potykat, vylíčit rodinnou historii, vzájemně checknout počet a stav (včetně technického) dětí, přeorganizovat zbytek osazenstva autobusu tak, aby mohli sedět pohromadě a ve druhé fázi do toho všeho zapojí ještě agilní britské turisty.

Britští turisté: stále si uchovávají sklony k expanzi. (Pro Jirku Kolenu: jedná se o zjištění empirické, podložené dvěma na sobě nezávislými experimenty. N = 2). První britský zkoumaný vzorek, oběť jednoho z romských procesů optimalizace komunikační sítě (česky: přesadili ho o dvě řady dopředu, ani nemrknul), se záhy po dosednutí začal nepozorovaně rozpínat. Sklápěl si sedačku, zmetek, takovým způsobem, centimetr po centimetru, že jsem asi po hodině zjistila, že mám kolena pod bradou a něco mě tlačí na žebrech :-). Odolával slovním kontaktům i slovním útokům, tvářil se, že spí, kopat do něj nebylo jak (chyběl prostor pro nápřah). Inu, někdo by řekl imperialista, já říkám magor. Pro pořádek dodávám, že ten druhý, kontrolní vzorek jsem zachytila v busu z Victoria Coach do Gatwicku.

K dalším zajímavým momentům bych zařadila historku s brýlemi, která vynikne zvláště v kontextu s grilovací rutinou již zmiňovaného Jirky Koleny (to je bonusový vtípek pro ty, kdo byli na grilovačce 27.6., ale pro ostatní dodávám, že se tam jednalo o šroubovák). Poté, co jsem si na benzínce ve Francii vyndala z očí čočky, aby se moje rohovky měly fajn, jsem si v buse za jízdy sáhla do pouzdra na brýle (bez nich nebo bez čoček nic nevidim) a bystrým pohmatem zjistila, že se mi vykloktal šroubek u nožičky brýlí. To naštve, no. Dostala jsem impulzivní záchvat racionality a řekla si, že není nutné tam šroubek rvát za jízdy, že bych ho určitě někam odcvrnkla a ztratila - a že si teda brýle spravím, až řidič někde zastaví. Opravdu, asi za 3 hodiny další zastávka, tak jsem pěkně počkala, až lidi vystoupí, aby mi nikdo nedrknul, a jala jsem se spravovat. První pokus, šroubek nedrží. Druhý pokus, šroubek nedrží, ale co, zkusíme to potřetí...a řidič se rozhodl, že popojede asi o metr a zabrzdí. Brýle mi při psaní těchto řádků visí na levém uchu.

A teď to letadlo. Na letišti v Gatwicku mi před "gate 35" v plné šíři došlo, do čeho se to vlastně pouštím. (Čínská) hlava na (čínský) hlavě. Adaptace šla ale rychle, po 5 minutách už mi to přišlo normální a teď sebou trhnu, když vidím na ulici Evropana. Samotná cesta letadlem ekonomickou třídou (právnickou nemají) s Oasishongkong byla po stránce servisu naprosto luxusní - mám dokonce ten dojem, že záclony mezi business a economy class jsou u téhle aerolinky jenom proto, aby lidi z business neviděli dozadu a nechtěli vrátit cenový rozdíl :-).

Tak, už mi padá hlava na stranu a s ní bohužel i ty nestabilní brýle, takže pro dnešek končím a doufám, že pořídím nějakou slušnou optiku - i fotografickou - a bude tu něco k vidění.