Cocking fuckroach!

Já to tušila. Že to s těma kokroučema zakřiknu (přestala jsem jim říkat švábi, protože to je strašně hnusné slovo, kokrouč zní srandovněji). Vyskytují se v našem okolí sporadicky, jen tak ze slušnosti, aby se neřeklo, že nejsme v tropech. Čas od času se nějaký mihne v nočních hodinách po ulici, čas od času narazím během dne na zbloudilé křidélko či jiný pozůstatek po rozšlápnutém smolaři. Pochvalovala jsem si, jak se našemu bytu pěkně chytře vyhýbají. Sotva jsem si ale přečetla na Pájině blogu historky o deseticentimetrových exemplářích, začalo se to nějak hemžit. Nejdřív mě Francois upozornil na to, že v nepoužívané kuchyni na druhém patře má sídlo kokroučí rodinka. A pak jsem si dnes večer čistila zuby a pro větší odvaz jsem vyšla ven z koupelny - frr, něco se mihlo směrem od kuchyně k Phoebiným pantoflím (nechává si je za otevřenými dveřmi do pokoje). Cocking fuckroach to byl. Pantoflím se sice vyhnul, ale dveře našel neomylně a už si to hasil dovnitř k chudince Phoebe. Chvíli jsem váhala, jestli ji mám budit, ale pak jsem si řekla, že člověk, u něhož se mísí čínské, malajské a singapurské kulturní a genetické vlivy, bude mít k chamradi kokroučího ražení trochu rutinnější postoj než my v české kotlině - spíš doufám, že ho ráno nezašlápne a nenabídne mi ho k snídani :-). Každopádně zítra běžím do drogerky pro sprej, třikrát stříknu pro výstrahu do vzduchu a na tom, kdo nebude dbát mého varování, spáchám krutou kokroučocidu. Amen.