The Hike

Šli expati na výlet do údolí, do údolí, do údolí...Kdo byl skautíkem, jistě si dosadí správný nápěv a bude si se mnou notovat. Expati plánovali jít do údolí přes hory a doly a hory, ale nakonec z toho údolí sešlo a zůstalo u plahočení po kopcích. Naplnilo se do poslední kapky úsloví "zkratka byla sice delší, ale zato obtížnější", za jehož vytvoření vděčíme pravděpodobně JUDr. Staňkovi z Jablonce a za jeho vytrvalou propagaci pak jeho dcerám Míše a Kátě, které jej dávaly k dobru ve chvílích nejtěžších na nejednom výletě pořádaném jabloneckými skauty. Ale z Jablonce zpátky do Hong Kongu. Cílem našeho nedělního výletu bylo místo zvané Plover Cove, které si můžete celkem pohodlně vygooglit :-P. Chtěli jsme se tam dostat zkratkou, kterou vymyslel jeden Indoš, vedoucí výpravy a jediný člověk s mapou. Kromě Indoše se účastnily ještě dvě Švýcarky, jedna Američanka a já. Nevím, jak vy, ale já asi za soumraku obětuju stádo terénkoz Klubu českých turistů, protože na české turistické značení (i mimojablonecké) prostě nikde jinde nemají. Ani v high-tech Hong Kongu. Při odbočování na postranní cestu nám totiž dalo práci tu oficiálně "značenou" vůbec identifikovat. Když jsme pěšinu začínající ve vesnici konečně našli, zavedla nás mezi baráky - vpravo zeď, vlevo zeď, a před námi nesmírně štěkající pes. Pes, který štěká, pokouše, zejména když štěká jak magor o život. Takže jsme to otočili a radili se, co dál. Psovi přiběhl v ústrety jakýsi míšenec provokatér, který se obětoval pro nás turisty, okatě se nechal dohonit naším štěkajícím magorem a pak do sebe vztekle hryzali. Využili jsme situace a proběhli mezi domy. Po asi dvacetiminutovém hledání další cesty jsme zvolili směr vzhůru a dali se na pochod. Cesta byla zajímavá, vedla solidním pralesem, ve kterém stezku bujnou vegetací neprošlapalo ani stádo krav, co se kolem nás mrštně pohybovalo neviděno ve křoví. Krávy po sobě zanechávaly na cestě výmluvné stopy a občas zdvořile zabučely z hlubin lesa. Když přišlo ještě prudší stoupání, našli jsme pod svahem hromadu výmluvných stop, která nasvědčovala tomu, že krávy se na další stoupání vyloženě nezaměřily. A my šli dál. Bahnitá, asi tak 10, místy 20 a na vybraných úsecích až 30 cm široká cestička, ve které byly místy díry a loužičky, nebyla téměř vidět:






Semtam bylo křoví jen do pasu a někde dokonce jen po kolena, na takových místech jsme se zhusta fotili. Za obrázky vděčíme Švýcarce Andree, bez jejíhož laskavého svolení jsem si je stáhla a dala sem.





Po prvních dvaceti metrech klouzání z kopce při chůzi do kopce jsme měli všichni zabahněné a podrápané nohy, ve vlasech roští, vyčerpanou zásobu nadávek v rodném jazyce a v očích hrůzu z hadů a pavouků. Hady jsme naštěstí neviděli, ale pavouky o velikosti tak 10 cm se to kolem docela hemžilo, občas měl nějaký nataženou síť mezi stromy přes cestu a v jejím středu se příšerně pohupoval. Teda normálně pohupoval, ale mně to přišlo příšerný. A zapomněla jsem dodat, že bylo asi tak 35 stupňů ve stínu. Humáč. Největší švanda ale nastala, když jsme po hodině popolézání zjistili, že asi jdeme blbě a určitě nevíme, kde jsme. Mapa byla na houby, akorát kdesi dole za námi jsme tušili vesnici. Po mnoha poradách a nervydrásajících diskuzích jsme se rozhodli, že vracet se nebudeme a půjdeme randomly dál a budeme doufat. Po dalším prodírání a drásání a bahnění a klouzání a fuj a tak jsme došli na křižovatku s námi původně opovrhovanou oficiálně značenou cestou. Aby nás pobavily, daly místní autority na odbočku, ze které jsme právě přišli, tuto ceduli:



A největší legrace byla, když jsme ušli kousek cesty od křižovatky po značené cestě směrem k vesnici. Byli jsme na rozcestí, ze kterého jsme původně vyšli. Všichni jsme si gratulovali, jak jsme se dokázali dostat během tříhodinového pochodu asi 500 metrů od začátku trasy. Další výlet se plánuje :-).