Cesta

Konečně jsem tady, v místě určení, ale dřív než se rozepíšu o tom, jaké to tu je, vylíčím vám pár zážitků z cesty do Londýna (busem) a z Londýna do Hong Kongu (ano, uhodli jste, letadlem).

Nuže, tak nejprve ten bus. Obsazení, stejně jako jeho konstrukce, bylo celkem solidní: čerství maturanti alias sběrači jahod, britští turisté zmazaní po proflámovaném víkendu, romští emigranti (ano, jsou to ti, kteří zapustili kořínek během exodu koncem 90. let) a jedna ajsekářka. Zatímco maturanti se chovali velmi decentně, jak se na inteligenci patří, a během cesty se skoro neprojevili, o britských turistech atd. platí spíš to, že se projevili :-). A já jako správná ajsekářka si samozřejmě ze všech zážitků vzala ponaučení. Svůj learning z kontaktu se dvěma výše níže jmenovanými skupinami bych shrnula asi takto:

Bývalí spoluobčané: jejich silnou stránkou je advanced networking. Nastoupí jich do busu 20, vzájemně se neznají, a ještě před odjezdem si stihnou potykat, vylíčit rodinnou historii, vzájemně checknout počet a stav (včetně technického) dětí, přeorganizovat zbytek osazenstva autobusu tak, aby mohli sedět pohromadě a ve druhé fázi do toho všeho zapojí ještě agilní britské turisty.

Britští turisté: stále si uchovávají sklony k expanzi. (Pro Jirku Kolenu: jedná se o zjištění empirické, podložené dvěma na sobě nezávislými experimenty. N = 2). První britský zkoumaný vzorek, oběť jednoho z romských procesů optimalizace komunikační sítě (česky: přesadili ho o dvě řady dopředu, ani nemrknul), se záhy po dosednutí začal nepozorovaně rozpínat. Sklápěl si sedačku, zmetek, takovým způsobem, centimetr po centimetru, že jsem asi po hodině zjistila, že mám kolena pod bradou a něco mě tlačí na žebrech :-). Odolával slovním kontaktům i slovním útokům, tvářil se, že spí, kopat do něj nebylo jak (chyběl prostor pro nápřah). Inu, někdo by řekl imperialista, já říkám magor. Pro pořádek dodávám, že ten druhý, kontrolní vzorek jsem zachytila v busu z Victoria Coach do Gatwicku.

K dalším zajímavým momentům bych zařadila historku s brýlemi, která vynikne zvláště v kontextu s grilovací rutinou již zmiňovaného Jirky Koleny (to je bonusový vtípek pro ty, kdo byli na grilovačce 27.6., ale pro ostatní dodávám, že se tam jednalo o šroubovák). Poté, co jsem si na benzínce ve Francii vyndala z očí čočky, aby se moje rohovky měly fajn, jsem si v buse za jízdy sáhla do pouzdra na brýle (bez nich nebo bez čoček nic nevidim) a bystrým pohmatem zjistila, že se mi vykloktal šroubek u nožičky brýlí. To naštve, no. Dostala jsem impulzivní záchvat racionality a řekla si, že není nutné tam šroubek rvát za jízdy, že bych ho určitě někam odcvrnkla a ztratila - a že si teda brýle spravím, až řidič někde zastaví. Opravdu, asi za 3 hodiny další zastávka, tak jsem pěkně počkala, až lidi vystoupí, aby mi nikdo nedrknul, a jala jsem se spravovat. První pokus, šroubek nedrží. Druhý pokus, šroubek nedrží, ale co, zkusíme to potřetí...a řidič se rozhodl, že popojede asi o metr a zabrzdí. Brýle mi při psaní těchto řádků visí na levém uchu.

A teď to letadlo. Na letišti v Gatwicku mi před "gate 35" v plné šíři došlo, do čeho se to vlastně pouštím. (Čínská) hlava na (čínský) hlavě. Adaptace šla ale rychle, po 5 minutách už mi to přišlo normální a teď sebou trhnu, když vidím na ulici Evropana. Samotná cesta letadlem ekonomickou třídou (právnickou nemají) s Oasishongkong byla po stránce servisu naprosto luxusní - mám dokonce ten dojem, že záclony mezi business a economy class jsou u téhle aerolinky jenom proto, aby lidi z business neviděli dozadu a nechtěli vrátit cenový rozdíl :-).

Tak, už mi padá hlava na stranu a s ní bohužel i ty nestabilní brýle, takže pro dnešek končím a doufám, že pořídím nějakou slušnou optiku - i fotografickou - a bude tu něco k vidění.