Kulturní specifika

Před odjezdem jsem usilovně pátrala po zážitcích našinců, snažila se připravit na nejhorší a očekávat nečekané, co se týče komunikace s lidmi, systému dopravy, jídla, standardu bydlení a podobně. Během prvních dní se žádný extrém v tomto smyslu nekonal . Na první pohled se věci tváří jako důvěrně známé, aby v případě, kdy se ocitnete v nouzi, vám daly za uši. Třeba takové domovní dveře. Dvacetkrát jsem jimi prošla, bez vlastních klíčů, vždy doprovázená někým, kdo mi mohl odemknout. Ničeho podezřelého jsem si nevšimla. V momentě, kdy jsem se nuceně osamostatnila v pohybu po městě, ještě bez vlastních klíčů, došla k domu a pátrala po domovním zvonku, jsem zjistila, že tam není. Prostě tu nevedou domovní zvonky. Následovala série telefonátů spolubydlícím: "Jsi doma? Ne? A nevíš, kdo by mohl být doma? A nevíš o někom, kdo by mohl znát někoho, kdo ví, kdo by mohl být doma?"....

Poučena tímto zážitkem jsem začala být obezřetná...ale ne dostatečně. V momentě, kdy jsem hodila do umyvadla prádlo k přeprání a těsně před nalitím pracího prostředku mi začalo něco připadat divné. Ano, ten špunt. Vypadá jako nerezový vytahovací špunt, je na stejném místě jako by měl být nerezový vytahovací špunt, dokonce je i zahumusený jako nerezový vytahovací špunt, on to je nerezový špunt - ale ne vytahovací. Ba velmi pevně ukotvený ve své pozici tak, aby dělal půlcentimetrovou mezeru pro odtok vody. Páčka nikde, hrubé násilé není produktivní. Kde špunt není, ani právník nepere.

Čínské hůlky. Ne že by mě nenapadlo, že by se tu mohly používat :-)), na to mé IQ ještě stačí. Záhadou mi však je, proč při tomto zažitém způsobu stolování nedošlo k přizpůsobení fyzikálních vlastností pokrmů tak, aby se těmi hůlkami daly slušně jíst. Přestavte si několik důkladných kusů flákoty s rýží. Co se rýže týče, tu jsem se hůlkami naučila jíst i ve stavu sypkém, tam by problém nebyl. S flákotou je to horší. Civilizace, která dala lidstvu hedvábí, střelný prach a kompas, nepřišla na to, že maso je praktické si nakrájet. Místní to řeší buď tak, že maso uchopí mezi hůlky a ožužlávají, nabodnou na jednu či obě hůlky a ožužlávají, případně ho drží v ruce a ožužlávají. Povolen je švindl se lžičkou, kterou znáte i z jakéhokoli našeho "Číňana". Lžička je buďto porcelánová, tedy vyrobená z velmi silného materiálu, což činí její hrany tupými a maso po zásahu tímto nástrojem vypadá spíš jako kdyby ho strávník naklepal než nakrájel, docela často se vyskytuje i lžička umělohmotná, která se po vyvinutí většího tlaku na hranu ohýbá jak skokanova tyč. Takže následuje disciplína vzteklý hod lžičkou do dálky a sprinty v ožužlávání, aby člověk dohnal náskok místních (kudlu na vás!).

O odhalování dalších specifik vás budu průběžně informovat. Odcházím skypovat se Subashem, abych zmírnila následky kulturního šoku prostřednictvím kontaktu s rodnou hroudou (uberu tomuto sdělení na švihu těžkopádným vysvětlením souvislostí - řada Indů byla či je v ČR jako doma, včetně zmíněného Subashe, který tam též pobyl. Řada je velmi dlouhá, proto ten pocit kulturní blízkosti).