První dojmy

Přeskočím obligátní zmínky o výstupu z letadla a neuvěřitelném vedru a začnu imigračním procesem. Spíš bych ho nazvala procesem imilegračním - spočívá v předložení pasu, palubního lístku a zvláštní "imigrační kartičky", která ponechává poměrně neobvyklou volnost a prostor pro kreativu při vyplňování - žádné zbytečné specifikace, "prostě tam něco napište, my vás sem stejně pustíme, protože vám nechcem dělat problémy, a stejně, teď lístek nezkontrolujeme a dodatečně už vůbec ne, kdo by vás pak po tom Hong Kongu honil, a tady máte od nás bonbón" - ano, na pasové kontrole opravdu rozdávají ovocné bonbónky. Citrón a pomeranč.

Zavazadlo mi přijelo v momentě, kdy jsem se přiblížila k pásu, prostě skvělé načasování, akorát jsem za ním chvilku vlála a oběhla dvě tři zatáčky, než jsem ho z pásu složila dolů. Následovalo setkání se dvěma místními děvčaty, které měly v ruce cedulku AIESEC - PETRA. Po dlouhatánské a divoce pojaté okružní jízdě Hong Kongem autobusem, jehož trasu mé průvodkyně ověřovaly průběžně pohledem z okénka busu na jízdní řády na zastávkách, jsme přestoupily na minibus. Neuvěřitelná věc. Ačkoli patří pod veřejnou dopravu, provozují ho soukromí řidiči ve svých vozech a podle toho to taky vypadá. Náš řidič měl kolem sebe v přední straně kabiny doslova orlí hnízdo. Oddělen zábradlím spočíval na sedadle u dveří, vnořený pod úroveň zbytku "své" přední části vozu, která byla pokrytá nařezanými koberci, krabicemi s pitím, papíry, naprosto random blbostmi...Na šňůrkách mezi zábradlím a stěnou minibusu se sušily dva ručníky a u čelního skla, po vzoru všech profesionálních řidičů vozících u nás medvídky a panenky, se skvěl absolutně stylový talisman - umělohmotná žertovná rybička Fugu. Jak asijskopacifické! Minibus nás dovezl na první a zatím jediné místo, které jsem v HK viděla - campus HKUST alias Jardovu a Petíkovu univerzitu. Nemám slov, je to naprosto bezchybné místo...a budu tady do neděle.